V noci na moři.

V noci na moři. Causerie z cesty.
Osudu divným zahnán vírem jsem na moři. Ó divný osud! Loď v přístavu je, kotví posud, a za chvíli už v moři širém, v té nekonečné pláni němé za svitu hvězd se ocitneme. Poprvé v žití předevčírem já uviděl jsem moře. Za tmy vlak vyjel k Terstu z Nabreziny. A mně bylo tak smutno. Snad mi ty podvečerní, těžké stíny vzpomínkou lehly v srdce na dno a možná, smutný kraj ten celý, Kras truchlivý a zkamenělý, kde sám jsa rozteskníš se snadno, že rozladil mne v onu chvíli a smutku nalil v duši mou. Já hleděl oknem. Náhle tmou prorvaných skal pruh kmit’ se bílý 60 a kmit’ a zhas’ a svitnul zas a v nedohlednou dálku vzrůstal. V tom čaruplný luny jas vše ozářil. Já zmámen zůstal a na ten div, jenž s dálkou splýval, jsem vzrušený se tiše díval. To bylo moře... Já jsem na ně se díval, malý, ach tak malý a nevím proč, v té chvíli maně se oči mlhou zalévaly. A vody rostly stále větší a rostly, rostly v šíř a dál, – slov není pro to v lidské řeči, ni ve snu, jenž se kdy mi zdál, se nezjevilo tolik krásy, co náhle se jí tady hlásí, jež omámí a srdce spíjí nádhernou, svatou poesií... To bylo moře přede mnou, ocean nádherný a skvělý, jenž k sobě mocí tajemnou mne lákal, vábil život celý... Uchvácen krásou tvou, ó moře, i neskonalou velebou a velikosti tvé se koře já byl bych kleknul před tebou! Tak neskonalý dojem cítě já byl bych klesnul na tvůj břeh 61 a po všech truchlých, těžkých dnech tam rozplakal se jako dítě... * Nahoře svítí měsíc bílý – a loď se houpá na moři. Pruh země mizí, ještě chvíli, i maják v dálce dohoří. Kol boku lodi jen to hučí a kypí, – vůkol svatý klid... Noc moři padla do náručí. Hvězd mihotavý, plachý třpyt v té noci, plné divné krásy, s vlnami ještě v dáli hrá si, a zdá se, vlasy Nereid – jen dívejte se, zda to klam, ta démantů hra bohatá – že zakmitnou se tu i tam i do stříbra i do zlata. A zas ta zář a zase tma je a znovu na vlnách to hraje, jak jiskry v tmu když rozhází, jež kmitnou, hasnou, aby v dáli zas tisíckráte znovu vzplály... Ó širé moře bez hrází! Ó moře, na něž měsíc svítí! Ó nekonečná vodní pláni! Kdo vypoví, co srdce cítí, když člověk zří tě v zadumání! 62 To nebyl stesk, čím byl jsem jat, a přec i smutek byl v tom částí, – já cítil, věčnost odevšad jak mluví k nám, já cítil vlásti ji nad námi a cítil, před ní jak i to velké lidské hoře je malicherné, nízké, všední, ne víc než krůpěj v toto moře... To vše tu bylo před tebou a bude dál za tisíc roků, – a měsíc stejnou velebou tam svítit bude ve vysoku v pláň moře věčnou, nedohlednou, až dávno, dávno nebude ni památky té prachudé, že také přece žil jsi jednou... * Ó širé moře bez hrází! Jsme, moře, nyní ve tvé moci. Je daleko už po půlnoci a měsíc právě zachází... Do nedohledna vlny lesknou se v záři měsíce, jenž zmírá, a moře celé obestírá se nekonečnou nocí tesknou. Kam oko stačí, jsme tu sami, zde zanikl by lidský hlas, – a měsíc utonul a zhas’ 63 daleko kdesi za vodami. A jen ty hvězdy planou, planou a jen ty jiskry na moři se zakmitnou a zahoří v pláň vodní náhle rozhoupanou – a plane to a svítí tam a kmitá se a zmítá, honí jak tisícerý drahokam. Teď jiskra hasne, druhá po ní a tisíc jiných vzplane v ráz a vše to skáče v divý rej, výš, stále výš a divočej’ – a širé moře kolem nás se pění, září, světly hraje, jak démantů když rozhází... A hledíš, hle, teď čirá tma je... Ó tmavé moře bez hrází! * Z hluboka moře ve snu dýše, své vědomo si veleby. Já maně zadíval se výše a čítal hvězdy na nebi. Ó na moři kdo kouzlem nejat by zříti mohl, rcete jen, v tu mihotavou záři plejad! Ó rcete mi, kdo nevzrušen by nevmýšlel se v světy ony, v ty tajůplné, cizí světy, 64 jichž nekonečné legiony kdes nad námi jsou rozesety... A hledám, – nocí tajemnou se zářný dívá Sirius a tu, hle, právě nade mnou ten z dětství známý Velký Vůz... Co vzpomínek mi v duši vznítil! A nevzpomínat, těžko věru! Kdes daleko, tam na severu, tam doma, doma vždycky svítil ten Velký Vůz tak jako dnes, když v tichu spala rodná ves, můj domov byl tam, rodný dům i ti, kdo byli nad vše dražší... A právě nad tou vískou naší, již uspal táhlý lesů šum, ten Velký Vůz vždy stejně plál, tak plál a svítil jako dnes, když tenkrát na prahu jsem stál a poslouchal, jak hučí les. Tak na prahu rodného domu když stál jsem, vždy jsem viděl jej a – bože, jak je dávno tomu? – v svém srdci mráz a beznaděj sám na prahu jsem smuten stál a domů jíti jsem se bál, kde sestra má, ta nad vše milá, ten záhy svadlý, drahý květ, 65 tam v rakvi ležíc, doma byla té noci tenkrát naposled... A nebem tiše luna plula – a tady spala věčným snem ta drahá mrtvá, utonulá ve věčna moři bezedném... * A upomínky sotva ztichlé zas rozčeřily duši mou... Jak duchů koráb tiše, rychle loď ohromná se nese tmou a vlny čeří se a dmou, jde jedna za druhou a tříští se o bok lodi, každá příští vždy divočej’ a každou chvílí to vzkypí výš a stále výš. Tam dole na dně, neslyšíš? v hlubinách moře cosi kvílí tak podivnou, ne lidskou řečí, a zdá se mi, tam někde zdola, ó moře, hřbitovů všech větší! z tvých hlubin že cos pláče, volá... A zdá se mi, že vidím ke dnu jak v rakev, jež je bez víka, kam ve strašlivou chvíli jednu s výkřikem člověk zaniká... A ve světě to více není, než kdyby ptáče ztichlo kdes... 66 Ó básníku, jenž v zamyšlení v to moře se tu díváš dnes, jen dívej se v ten šumný rej a o životě přemýšlej, ó vzpomeň těch, kdo tady byli, jež osud v dálnou dálku táh’táh’, a kdo tu navždy zabloudili v těch nekonečných samotách... * A cítím, pomalu se dní... Hle, jiskry hasnou na moři a kdesi v dálce dohoří a zhasnou hvězdy poslední. I moře tišej’ hovoří, jak usnulo by na chvíli a časem jen jak ze sna spíš to z jeho hlubin zakvílí a vzdychne si a ztichne zas. To zaúpění a ten hlas, ten vzdech a šepot uslyšíš, však z tajemství, jež v sobě chová, nepoví moře ani slova... * A na hladině dálných vod, tam, s obzorem kde moře splývá, se zjevil malý, tmavý bod. A stále jak se rozednívá, sklem viděti lze stožár dvojí 67 a plachty větrem vzedmuté. Loď, zdá se, nepohnutě stojí v tišině mrtvě nehnuté a přece stále víc a víc se menší, v dál se ztrácejíc, až nepoznaná, beze jmena se ztratí v obzor daleký... Buď, lodi, v dáli pozdravena! Buď, lodi, s bohem na věky! * Ó širé moře bez hrází! Jak zapomenout na to ráno, když z moře, které poléváno je zlatem, slunce vychází! Jak zapomenout na to jitro! Jen jeden paprsk z toho dne, jen jeden paprsk v moje nitro a v duši mou kéž zapadne, by pro všecky dny příští dál jak dnes tam těšil, svítil, hřál! Já jako byl bych ze sna procit’ k novému žití, taký jsem měl omamný a sladký pocit a díval jsem se s úžasem, jak z klína vod, ze hlubin moře se zvedá slunce, skvoucí div, jak celý východ, krví hoře, do nekonečně širých niv 68 lil světlo, záři, kouzlo, jas a tisícerým ohněm svítil, teď zlatem a teď krví zas – a celý požár teď se vznítil, jak démant by tam hořel samý z vod nahoru a do vln shora –: tak budilo se Slunce, Zora tak zjevila se nad vodami. A moře ohněm poléváno jak celé když se rozhoří... Jak zapomenout na to ráno, na východ slunce na moři! * Já rád bych, ale neumím vše říci tak, jak chtěl bych sám. Mně chybí k tomu všecko, vím, jen prázná slova podávám, kde v každém žár by býti měl, jenž v duši mé snad někde bude, leč kterým tyto verše chudé já prohřáti jsem neuměl. * Rybářská bárka proti nám se blíží z dáli, druhá, třetí. Tam stále nové vyhlédám, a nad lodí teď racek letí. V ty vlny zelenavě siné loď naše ryje, k cíli chvátá – 69 tu pospolu dvě bárky jiné, tam zase jedna, čtvrtá, pátá, tam stožárů už celý les, k nim blížíme se plným chvatem. A májové to slunce dnes polévá všecko jako zlatem, že plachty lodi sté a sté i vlajky, které s výší vlají, se jako zlaté býti zdají. Kam dřív se dívat, povězte? A hle, tam za spoustami vod cos bělá se jak světlý bod a zcela nízko, při moři jak pouhá linie se temně pruh úzký zvolna vynoří – ach škoda, jsme už blízko země! * Šest hodin ráno. Tolik krásy se najednou tu zevšad hlásí, že oko stěží uvyká. Už blížíme se tedy cíli: na břehu moře fantom bílý, Benátky, – „città unica!“unica“! Loď staví, kolem tichnou vlny. Já hledím v obraz kouzla plný, v ty krásné, staré Benátky, jak v záři jitra zlatem hoří a znovu obráží se v moři 70 to luzné město z pohádky... Já hledím do té staré slávy a nevím, zdali věřit mám, – Benátky staré, buďte zdrávy, jdu uzdravit si duši k vám! 71