Osudu divným zahnán vírem
jsem na moři. Ó divný osud!
Loď v přístavu je, kotví posud,
a za chvíli už v moři širém,
v té nekonečné pláni němé
za svitu hvězd se ocitneme.
Poprvé v žití předevčírem
já uviděl jsem moře. Za tmy
vlak vyjel k Terstu z Nabreziny.
A mně bylo tak smutno. Snad mi
ty podvečerní, těžké stíny
vzpomínkou lehly v srdce na dno
a možná, smutný kraj ten celý,
Kras truchlivý a zkamenělý,
kde sám jsa rozteskníš se snadno,
že rozladil mne v onu chvíli
a smutku nalil v duši mou.
Já hleděl oknem. Náhle tmou
prorvaných skal pruh kmit’ se bílý
a kmit’ a zhas’ a svitnul zas
a v nedohlednou dálku vzrůstal.
V tom čaruplný luny jas
vše ozářil. Já zmámen zůstal
a na ten div, jenž s dálkou splýval,
jsem vzrušený se tiše díval.
To bylo moře... Já jsem na ně
se díval, malý, ach tak malý
a nevím proč, v té chvíli maně
se oči mlhou zalévaly.
A vody rostly stále větší
a rostly, rostly v šíř a dál, –
slov není pro to v lidské řeči,
ni ve snu, jenž se kdy mi zdál,
se nezjevilo tolik krásy,
co náhle se jí tady hlásí,
jež omámí a srdce spíjí
nádhernou, svatou poesií...
To bylo moře přede mnou,
ocean nádherný a skvělý,
jenž k sobě mocí tajemnou
mne lákal, vábil život celý...
Uchvácen krásou tvou, ó moře,
i neskonalou velebou
a velikosti tvé se koře
já byl bych kleknul před tebou!
Tak neskonalý dojem cítě
já byl bych klesnul na tvůj břeh
a po všech truchlých, těžkých dnech
tam rozplakal se jako dítě...
Nahoře svítí měsíc bílý –
a loď se houpá na moři.
Pruh země mizí, ještě chvíli,
i maják v dálce dohoří.
Kol boku lodi jen to hučí
a kypí, – vůkol svatý klid...
Noc moři padla do náručí.
Hvězd mihotavý, plachý třpyt
v té noci, plné divné krásy,
s vlnami ještě v dáli hrá si,
a zdá se, vlasy Nereid
– jen dívejte se, zda to klam,
ta démantů hra bohatá –
že zakmitnou se tu i tam
i do stříbra i do zlata.
A zas ta zář a zase tma je
a znovu na vlnách to hraje,
jak jiskry v tmu když rozhází,
jež kmitnou, hasnou, aby v dáli
zas tisíckráte znovu vzplály...
Ó širé moře bez hrází!
Ó moře, na něž měsíc svítí!
Ó nekonečná vodní pláni!
Kdo vypoví, co srdce cítí,
když člověk zří tě v zadumání!
To nebyl stesk, čím byl jsem jat,
a přec i smutek byl v tom částí, –
já cítil, věčnost odevšad
jak mluví k nám, já cítil vlásti
ji nad námi a cítil, před ní
jak i to velké lidské hoře
je malicherné, nízké, všední,
ne víc než krůpěj v toto moře...
To vše tu bylo před tebou
a bude dál za tisíc roků, –
a měsíc stejnou velebou
tam svítit bude ve vysoku
v pláň moře věčnou, nedohlednou,
až dávno, dávno nebude
ni památky té prachudé,
že také přece žil jsi jednou...
Ó širé moře bez hrází!
Jsme, moře, nyní ve tvé moci.
Je daleko už po půlnoci
a měsíc právě zachází...
Do nedohledna vlny lesknou
se v záři měsíce, jenž zmírá,
a moře celé obestírá
se nekonečnou nocí tesknou.
Kam oko stačí, jsme tu sami,
zde zanikl by lidský hlas, –
a měsíc utonul a zhas’
daleko kdesi za vodami.
A jen ty hvězdy planou, planou
a jen ty jiskry na moři
se zakmitnou a zahoří
v pláň vodní náhle rozhoupanou –
a plane to a svítí tam
a kmitá se a zmítá, honí
jak tisícerý drahokam.
Teď jiskra hasne, druhá po ní
a tisíc jiných vzplane v ráz
a vše to skáče v divý rej,
výš, stále výš a divočej’ –
a širé moře kolem nás
se pění, září, světly hraje,
jak démantů když rozhází...
A hledíš, hle, teď čirá tma je...
Ó tmavé moře bez hrází!
Z hluboka moře ve snu dýše,
své vědomo si veleby.
Já maně zadíval se výše
a čítal hvězdy na nebi.
Ó na moři kdo kouzlem nejat
by zříti mohl, rcete jen,
v tu mihotavou záři plejad!
Ó rcete mi, kdo nevzrušen
by nevmýšlel se v světy ony,
v ty tajůplné, cizí světy,
jichž nekonečné legiony
kdes nad námi jsou rozesety...
A hledám, – nocí tajemnou
se zářný dívá Sirius
a tu, hle, právě nade mnou
ten z dětství známý Velký Vůz...
Co vzpomínek mi v duši vznítil!
A nevzpomínat, těžko věru!
Kdes daleko, tam na severu,
tam doma, doma vždycky svítil
ten Velký Vůz tak jako dnes,
když v tichu spala rodná ves,
můj domov byl tam, rodný dům
i ti, kdo byli nad vše dražší...
A právě nad tou vískou naší,
již uspal táhlý lesů šum,
ten Velký Vůz vždy stejně plál,
tak plál a svítil jako dnes,
když tenkrát na prahu jsem stál
a poslouchal, jak hučí les.
Tak na prahu rodného domu
když stál jsem, vždy jsem viděl jej
a – bože, jak je dávno tomu? –
v svém srdci mráz a beznaděj
sám na prahu jsem smuten stál
a domů jíti jsem se bál,
kde sestra má, ta nad vše milá,
ten záhy svadlý, drahý květ,
tam v rakvi ležíc, doma byla
té noci tenkrát naposled...
A nebem tiše luna plula –
a tady spala věčným snem
ta drahá mrtvá, utonulá
ve věčna moři bezedném...
A upomínky sotva ztichlé
zas rozčeřily duši mou...
Jak duchů koráb tiše, rychle
loď ohromná se nese tmou
a vlny čeří se a dmou,
jde jedna za druhou a tříští
se o bok lodi, každá příští
vždy divočej’ a každou chvílí
to vzkypí výš a stále výš.
Tam dole na dně, neslyšíš?
v hlubinách moře cosi kvílí
tak podivnou, ne lidskou řečí,
a zdá se mi, tam někde zdola,
ó moře, hřbitovů všech větší!
z tvých hlubin že cos pláče, volá...
A zdá se mi, že vidím ke dnu
jak v rakev, jež je bez víka,
kam ve strašlivou chvíli jednu
s výkřikem člověk zaniká...
A ve světě to více není,
než kdyby ptáče ztichlo kdes...
Ó básníku, jenž v zamyšlení
v to moře se tu díváš dnes,
jen dívej se v ten šumný rej
a o životě přemýšlej,
ó vzpomeň těch, kdo tady byli,
jež osud v dálnou dálku táh’,
a kdo tu navždy zabloudili
v těch nekonečných samotách...
A cítím, pomalu se dní...
Hle, jiskry hasnou na moři
a kdesi v dálce dohoří
a zhasnou hvězdy poslední.
I moře tišej’ hovoří,
jak usnulo by na chvíli
a časem jen jak ze sna spíš
to z jeho hlubin zakvílí
a vzdychne si a ztichne zas.
To zaúpění a ten hlas,
ten vzdech a šepot uslyšíš,
však z tajemství, jež v sobě chová,
nepoví moře ani slova...
A na hladině dálných vod,
tam, s obzorem kde moře splývá,
se zjevil malý, tmavý bod.
A stále jak se rozednívá,
sklem viděti lze stožár dvojí
a plachty větrem vzedmuté.
Loď, zdá se, nepohnutě stojí
v tišině mrtvě nehnuté
a přece stále víc a víc
se menší, v dál se ztrácejíc,
až nepoznaná, beze jmena
se ztratí v obzor daleký...
Buď, lodi, v dáli pozdravena!
Buď, lodi, s bohem na věky!
Ó širé moře bez hrází!
Jak zapomenout na to ráno,
když z moře, které poléváno
je zlatem, slunce vychází!
Jak zapomenout na to jitro!
Jen jeden paprsk z toho dne,
jen jeden paprsk v moje nitro
a v duši mou kéž zapadne,
by pro všecky dny příští dál
jak dnes tam těšil, svítil, hřál!
Já jako byl bych ze sna procit’
k novému žití, taký jsem
měl omamný a sladký pocit
a díval jsem se s úžasem,
jak z klína vod, ze hlubin moře
se zvedá slunce, skvoucí div,
jak celý východ, krví hoře,
do nekonečně širých niv
lil světlo, záři, kouzlo, jas
a tisícerým ohněm svítil,
teď zlatem a teď krví zas –
a celý požár teď se vznítil,
jak démant by tam hořel samý
z vod nahoru a do vln shora –:
tak budilo se Slunce, Zora
tak zjevila se nad vodami.
A moře ohněm poléváno
jak celé když se rozhoří...
Jak zapomenout na to ráno,
na východ slunce na moři!
Já rád bych, ale neumím
vše říci tak, jak chtěl bych sám.
Mně chybí k tomu všecko, vím,
jen prázná slova podávám,
kde v každém žár by býti měl,
jenž v duši mé snad někde bude,
leč kterým tyto verše chudé
já prohřáti jsem neuměl.
Rybářská bárka proti nám
se blíží z dáli, druhá, třetí.
Tam stále nové vyhlédám,
a nad lodí teď racek letí.
V ty vlny zelenavě siné
loď naše ryje, k cíli chvátá –
tu pospolu dvě bárky jiné,
tam zase jedna, čtvrtá, pátá,
tam stožárů už celý les,
k nim blížíme se plným chvatem.
A májové to slunce dnes
polévá všecko jako zlatem,
že plachty lodi sté a sté
i vlajky, které s výší vlají,
se jako zlaté býti zdají.
Kam dřív se dívat, povězte?
A hle, tam za spoustami vod
cos bělá se jak světlý bod
a zcela nízko, při moři
jak pouhá linie se temně
pruh úzký zvolna vynoří –
ach škoda, jsme už blízko země!
Šest hodin ráno. Tolik krásy
se najednou tu zevšad hlásí,
že oko stěží uvyká.
Už blížíme se tedy cíli:
na břehu moře fantom bílý,
Benátky, – „città unica“!
Loď staví, kolem tichnou vlny.
Já hledím v obraz kouzla plný,
v ty krásné, staré Benátky,
jak v záři jitra zlatem hoří
a znovu obráží se v moři
to luzné město z pohádky...
Já hledím do té staré slávy
a nevím, zdali věřit mám, –
Benátky staré, buďte zdrávy,
jdu uzdravit si duši k vám!