Má Musa, já, – ať ví to svět! –
že dvakráte se rádi máme,
svatební cestu podnikáme
už po druhé. A řeknu hned:
má Musa, dítě tváře bledé,
jež stále doma stůně mi,
zde v cizině si švarně vede
i tvář jí kvete růžemi,
i se rtů časem splyne smích,
jejž neznal jsem už kolik let.
(My oba, klidni napohled,
jsme časem v dobách zlých, ó zlých,
trpěli mnoho, aniž svět
ni z její očí, z veršů mých
cos vypátral anebo čet’.)
A teď jsme vyjeli si na jih
a mohu říc’, nám dobře je,
zde touláme se v slunných krajích,
kde srdce znovu okřeje;
zrak paní mé zas jasněj’ hoří, –
bez starostí a ve klidu
je šťastna, koupá se tu v moři
a sbírá mušle na Lidu.
Jsme veselejší tady spolu
a oba jsme jak děti teď,
že první vlašskou barcarolu
umíme celou nazpaměť.
Zas čtveračivá jako kdysi
má Musa kolem pohlíží,
jak prvně když jsme vyjeli si
a toulali se v Paříži...
Má Musa, já, – my oba máme
z líbánků svých už dvacet kněh
a tiše se tu usmíváme
rozpakům mladých párků všech,
již líbánky své tráví tady.
Ach, máte je tu viděti!
Když přijede sem párek mladý
a každý jako na děti
se na ně dívá, které metle
utekly právě z domova
v té nové toilettě světlé, –
toť burleska je hotová!
Při table d’hôte se nejlíp vidí
ta nezkušenost mladých lidí,
jichž milování rostou křídla,
a pro něž není pití, jídla
a není noci, není dne.
Jsou stále plni rozpaků,
jen sobě hledí do zraků –
a oběd vždycky vystydne.
Já každý nový párek vítal
jsem s úsměvem, tak pospolu
už dvanáct jsem jich napočítal, –
sám lichý byl jsem u stolu.
Jak nestřežil bych zrakem orlím
jich každý pohyb, – (ale vím,
já zcela zbytečně tu horlím) –
tak zpíjeli se štěstím svým
a říkali si „moje zlato“
v jazycích celé Evropy...
Já klidně musil hledět na to,
ti lidé co se natropí,
jak pohledy se něžně baví,
se nejsladšími jmény zvou
a tiše, hlavu vedle hlavy,
jak opiti jsou láskou svou,
jak celým světem jsou si sami,
jak tisknou si ty ruce obě
a zmámeni jsou vzpomínkami,
že oba patří už jen sobě,
jak ruce si tak něžně hladí
a šeptají si do ucha...
Ach, bože, bože, lidé mladí,
vždyť nejsem hmota bezduchá,
a třeba řeči nerozuměl,
v níž vy šeptáte lásky ples,
já také ručky hladit uměl, –
a snad bych doved’ ještě dnes!
Jsem tady celý měsíc právě
a sotva spočíst dovedu,
co párků měl jsem k obědu,
co odpoledne k černé kávě,
co denně přibývá jich stále
co jako v náměsíčných snách
se hemží jich tu v katedrále,
na Piazze i v lagunách.
A stále rostou jejich šiky
a přibývají každým dnem,
jak u nás v Čechách polemiky:
jsou všude, kam se ohlédnem.
Když u Otella ráno snídám,
– pomalu Otello už sám –
vždy nové štěstí zase vídám
a důvěrně tu povídám:
já nevím, já jsem člověk slabý
a také jednou mlád jsem býval,
však já být oním šťastným, aby
ten zrak, o kterém též jsem sníval,
se takhle z blízka na mne díval, –
mně káva také vystydla by...
Z celého světa přišli sem,
by ráji byli nejblíže.
Půvabné dcery Paříže
s lehounkým knírem pod nosem,
i Angličanek celé sněmy,
z nichž Baedekra si každá nese,
jichž hlavy kryty čepicemi,
za nimiž každý ohlédne se.
I z Ameriky párky mnohé
tu počítati sotva stačíš,
Němkyně suché, velkonohé, –
bůh odpustit mi hříchy račiž!
Však láskou k rodné zemi veden
i po krajankách toužil jsem.
Konečné přece párek jeden
na cestě z Říma zbloudil sem.
Mluvili česky... Vedle nich
já seděl jsem, – ó drahá řeči!
Leč jako pěna byl jsem tich
a bylo vážné nebezpečí,
že pokazí si dojem Vlaši
o libozvuku mluvy naší...
Panička mladá, hezká, malá
a děťátko spíš nežli paní,
zle muži svému vycinkala,
že nebyl bys to věřil ani...
Já hlavu svěsil v krutém bolu
a zašel jinam k večeři –
dva Češi pouze jak jsou spolu,
ah, běda, už se hašteří!
Mne vidět byste jednou měli
a všechen spěch a shon a šum,
když hodokvas tu chystám skvělý
svatého Marka holubům!
To měli byste vidět jednou,
jak shrnou se jich celé pluky,
na střechu klobouku si sednou
a kukuřici klovou z ruky,
zas na rameno vyletí
a hodokvasům konce není, –
já, věřte, zde té havěti
bych vyházel své celé jmění.
Té čeládce, jež v dlaň mi klove,
se zrním kornouty vždy nové
já každodenně uchystám
a holubi as, – dím to skromně, –
ponětí mají tuším o mně,
že v Čechách nejspíš panství mám...
Svatého Marka ptáci čilí,
jichž létají tu celé pluky,
i lidé zde už naučili
se po vás, klovati nám z ruky,
ba s dovedností stále novou
i z tobolky nám zrní klovou.
A jaké na tě léčky kladou,
by svlékli tě i z kabátu!
Když přijdeš sem se žínkou mladou
v tom první lásky záchvatu,
tu na koho jen hlédneš, obě
své ruce natahuje k tobě,
vše počítá ti víc a dráž, –
a ty se jenom usmíváš
v manželství svého mladé kráse
a štěstím jen ti planou zraky...
jak ty, já zářil bych tu taky
a usmíval se, ale zdá se,
že záhy konec byl by tomu
a že by smutný byl a těžký:
co zbylo by, než jíti domů,
než smutně domů jít a – pěšky...
Jak jitro když se s nocí potká
a úsměv zory přinese,
půvabná jakás domorodka
kol tebe plaše mihne se.
Ach, její lepý, štíhlý vzrůst
mne k sonetu by ještě zvábil
a její oči, koral úst, –
nu věřte, kdybych ptákem já byl,
k té dívence bych letěl hned,
to přesvědčení maje skromné,
že šťavnatý ten, svěží ret
je třešní, která zraje pro mne.
A krásná, že až srdce bolí,
ta signorina, svůdný zjev,
tak sama stoupá do gondoly, – –
v ten obrázek se zahleděv,
jsem spatřil božskou, svůdnou nožku,
z pod sukénky jež vzhlédla ven,
a dětinským že vždy jsem trošku,
jsem zůstal celý udiven.
A v černých očích, v bílé skráni
si celý zástup šotků hrál, – –
nu, je to hezké podívání,
však, co to platno: pojďme dál!
Svatého Marka zlatý chráme,
ty nádherný a zářící,
jak před tebou se zadumáme,
my bídní, chudí hříšníci!
Tvé klenby a tvé zlaté stěny
pnou závratně se do výše,
že člověk divně zamyšlený
podivem ani nedýše...
Ten oltář celý ze zlata,
sta démantů kde svítí, plane,
ta sláva stará, bohatá,
ty mosaiky vykládané,
ta minulost, jež na všem leží,
ty vzpomínky, jež táhnou hlavou,
to věčné modlení tvých kněží
s umrlou tváří popelavou
a s hlasem, že jde tělem mráz –:
vše mohutně sic dojme vás,
leč zdá se mi, že z duše vaší
i modlitbu i zbožnost plaší.
A při tom Angličanů davy
a zpropitné a shon a šum
a Němec, jenž se nahlas baví,
dům boží mění v museum
a v atelier nebo v trh,
kam abys přišel, Ježíši,
a v kupčení to náhle vtrh’,
čas věru zdá se nejvyšší.
A přece ve všem tom, co ruší,
že nelze se tu modlit ani,
já klečet viděl mladou paní,
jež, zdálo se, tu s celou duší
se modlila ke svaté Panně.
A vedle ní stál její muž, –
já s nimi setkal se tu maně:
jsou svoji celý týden už...
(Já poznal hned jich známé tahy,
i vy je jistě znáte z Prahy.)
A mladá žínka, trochu bledá,
ač jinak štěstím celá září,
k Madonně vroucně oči zvedá,
jež usmívavá na oltáři
Ježíška, dítě v lokti chová.
A mladá žínka vždycky znova
na Madonně svým zrakem prodlí
a opět zbožně hlavu sklání...
Já vím, zač panička se modlí, –
jí nebe splň to zbožné přání!...
Ó vy, kdo máte vlasy slezlé
ve službách přísné morálky,
ó nemějte mi, prosím, ve zlé:
já zatoulav se do dálky
jsem rozsil koukol nesváru
do duší obou mladých lidí...
Spíš ďáblu jíti do spáru!
co za skříněmi tady vidí,
to mladá paní, víla malá,
zářící celá novým blahem,
by bez rozpaků skupovala
a nejraději všecko šmahem.
A je tu mnohý vzácný skvost,
až zrak ti nad tím přechází!
(Ó tady mužům v nesnázi
už mnohá vzešla mrzutost!)
A já jak ďábel v radosti,
že lidskou duši může svésti,
když símě zla v ní uhostí,
manželské jejich kalím štěstí,
že pozornu ji činím stále
na krajky, sklo a na korále,
na sošky, obrázky i zlato.
Muž děkoval mi pozděj’ za to,
co v manželství svém prvně zkusil,
když celé krámy skoupit musil,
a nevím, vážně-li či v žertu,
mne poslal tenkrát někam k čertu.
To strašlivá prý byla svízel,
to vybírání a ten hon, –
leč já, nu, proč bych nepobízel?
Já neplatil jsem, platil on...
A majestátní obraz luny
na bezoblačném nebi svítí...
Nuž vyjeďme si do laguny,
ó do gondoly pojďme sníti!
Hle, vzešel večer z pohádky...
To báseň je, co vidíš kol.
Ó luzné, krásné Benátky,
ó luzné město barcarol!
Slyš, z dálky do nočního šera
zní píseň, – kdo tu odolá?
A kolem tiše, zvolna sterá
se míhá tmavá gondola
a měkce brázdí lesklé vlny,
v něž zvolna, tiše noc se vkrádá.
Je večer sladký, kouzla plný,
z těch jeden, na něž duše ráda
i po letech si vzpomene...
A hle, ten zázrak na moři!
Najednou v záři plamenné
loď bájná v temnu zahoří
a za ní světel sta a sta
a tisíc jiných vyrůstá –
je velká serenáda právě
a kolem mne, jenž sedím sám,
zaplála v celé svojí slávě
Benátská noc... V tom uhlídám
své pražské známé... Smím to říci?
Ta jejich loďka kolem mne
jak mihla se, já při měsíci
divadlo zřel jsem dojemné:
ti dva tu, zdá se, na svět celý
v té krásné noci zapomněli.
Ni regatta jich nebaví.
Já viděl hlavu u hlavy
v tom přeblaženém lásky plese,
kde slovo duši nestačí...
Ó k vůli mně... jen líbejte se,
vždyť já bych nebyl jinačí!