S pocitem úzkosti se blížím lesa kraji.
Les řídne pomalu, zde začíná už víska.
Vzpomínky truchlivé mou hlavu oblétají,
ach, trudné vzpomínky. A duši mé se stýská.
A jindy, bože můj, jak hřející a vlídné
to byly vzpomínky, jež z dálky mne sem táhly...
Svůj rodný vidím dům, les pomalu jak řídne,
a pocit úzkosti se mění v smutek náhlý.
Mne cosi táhne blíž a cosi táhne zpátky,
z těch drahých kdysi míst to chladem na mne čiší.
Můj domov, domov můj! Hle jeden pohled krátký –
a je tak cizí mi, co bylo nad vše bližší.
Ty dvéře zčernalé se starou naší síní!
Ta okna cizí už! Ta stará naše studna!
Ta naše zahrádka! Vše jiné, cizí nyní.
Ne, nelze dále jít! Zde noha vázne bludná.
Ta naše zahrádka, kde dítě jsem si hrával,
kde v lásce pospolu jsme sedávali denně,
ta naše besídka, kde verše své jsem psával –
vše zkáze propadlo, žalostné pusté změně.
Ta naše besídka, již není stopy po ní,
ji lidé roznesli v den po smrti mé sestry.
A cizích dětí dav teď trávníkem se honí,
kde druhdy těšíval ten květů záhon pestrý.
Tak jako barbaři v den po sestřině smrti
sem vnikli chudáci, ten v noci vrátka láme,
ten plůtkem zatopí, pod révou mřížky drtí –
ta naše zahrádka, to vše tak srdci známé!
Ó kouzlo domova, ó všecko prchlé štěstí,
teď vše je serváno, jak hořem lidská duše.
V tu bídu pohledět, ne – nelze bez bolesti:
kde láska mluvila, teď bída křičí hluše.
A přece zdá se mi, za těmi stromy, keři
že slyším známý hlas, – ne, je to zdání klamné.
A přece zdá se mi, že vyjde z těchto dveří
kdos milý, předrahý, jenž v lásce čeká na mne.
A v duchu vidím zas, jak bývalo tu kdysi,
když otec, matka má, má sestra byla živa,
v ty letní večery jak jsme tu sesedli si, –
vzduch voní růžemi, les celý kolem zpívá...
Mně zdá se srdce mé kdos tvrdou rukou drtí,
vzpomínka bolestná mi znovu v duši vázne,
vzpomínka bolestná o tolikeré smrti,
až rodné stavení zůstalo jednou prázné...
A jak teď kolem jdu, tu srdce se mi svírá
a stále zdání to přemáhám jenom stěží,
že někdo předrahý ty dvéře otevírá
a, jako bývalo, mi s láskou v ústret běží...