Umírání.

Umírání.
Po celém dlouhém roce umírání a hoře, zdlouhavého hynutí já cítil jsem, jak strašnou perutí smrt dotýká se těch tvých zlatých skrání. A na tvé čelo bílé stín její padal i v mé nitro spráhlé a já jsem cítil náhle, že s námi navždy loučíš se té chvíle. Po celém dlouhém roce, kde jsme chvěli se o tebe, že odešla bys nám – ó na ten rok si v pláči vzpomínám a v bolestech naň myslím osiřelý – já na tvých očí lesku tak podivném, na tvého dechu tíži jsem poznal v hoři, stesku, že darmo vše a že se konec blíží. A najednou té chvíle v duchu prožil jsem všecko to, co za rok stihlo nás, a duší mojí táhla jako mráz vzpomínka na otce, jenž mlčky složisložil 56 – je skoro chvíle tomu – svou drahou hlavu... já si vzpomněl na vše, jak jemu s bohem davše, jsme tebe chorou odváděli domů... A vzpomněl jsem si na ty dny a noci u tvého lože, na každé z tvých slov, jak nemocná jsi chtěla na hřbitov, kde matička nám leží, k bratřím, otci, jak půjdeme tam spolu hned v první den, jak jenom budeš zdráva – já slíbil ti, ač v bolu a hrůze znal jsem, co tě očekává... A pláč před tebou utajuje stěží jsem vzpomněl si tvých strádání a běd, tvé lásky k nám i těch tvých mladých let i jak jsi dříve bývala tak svěží a veselá... a nyní tak ubohá, že sama nemáš zdání... A Smrt se tiše sklání nad čelo tvé, jež tmavým křídlem stíní... Tu vzpomněl jsem si na svou báseň jednu, již psal jsem tobě, zlaté dítě mé, jak zase šťastni lesem půjdeme, jak první fialku ti z trávy zvednu... 57 A zatím ani jednou víc do lesa jsem nešel po tvém boku, jen, smutek ve svém oku, jsem hlídal tě, tak ubohou a bědnou... A drásala mi srdce tvoje slova, jež nazpaměť jsi znala z básně té, že zas ti líčko růží rozkvete a po dnech těžkých šťastni budem znova. Tvé naděje a touhy, tvá víra, že přec neumřeš tak mladá – ó celý ten rok dlouhý mně do duše jak výkřik hrůzy padá... A usednuv si na tvé lože bílé jsem cítil, jak se krátí tobě dech a že z celého žití, ze dnů všech ti zbývá už jen jedna malá chvíle... Hruď sevřela se bolem a pláč mne dusil... Tak jsi umírala: tvá suchá ruka malá cos hledala, zrak mlčky těkal kolem... Já vzal jsem ruku tvou... a ruka zebe... já hladil ji... a ruka umírá... Tys bála se, že někdo otvírá, a nechtěla jsi, aby viděl tebe 58 kdos cizí v loži... A mne již neznáš, cos ti ducha stíní. A úzkost tvá se množí: „Ó slyšíte, že někdo chodí v síni...“ A drahé oko tvé, to něžné, vlídné a laskavé, to zastírá se mhou, chceš cosi říc’, leč rtové nemohou a hubená tvá drahá ruka stydne a tělo tvé se chvěje, to vyhublé a ztýrané až běda... Tvá ruka moji hledá, cos cizího z tvých očí na mne zeje... Posuňkem ruka ještě léku žádá, ta ruka modravá a jako led a se rtů tvých se chvěje naposled: „Ó usnout... já bych usnula tak ráda...“ Poslední záblesk náhle ti v očích vzplál a hořel malou chvíli a zachroptění táhlé ti v prsou rvalo poslední tvé síly. Po celém dlouhém roce umírání a hoře, zdlouhavého hynutí Smrt mlčenlivá strašnou perutí se tiše dotknula tvých zlatých skrání. 59 Tvé skráně mrazem zebou, leč na rtech úsměv vlídný je a měkký... Tak navždy, pro vše věky jsi odešla, tak loučil jsem se s tebou... 60