Po celém dlouhém roce umírání
a hoře, zdlouhavého hynutí
já cítil jsem, jak strašnou perutí
smrt dotýká se těch tvých zlatých skrání.
A na tvé čelo bílé
stín její padal i v mé nitro spráhlé
a já jsem cítil náhle,
že s námi navždy loučíš se té chvíle.
Po celém dlouhém roce, kde jsme chvěli
se o tebe, že odešla bys nám –
ó na ten rok si v pláči vzpomínám
a v bolestech naň myslím osiřelý –
já na tvých očí lesku
tak podivném, na tvého dechu tíži
jsem poznal v hoři, stesku,
že darmo vše a že se konec blíží.
A najednou té chvíle v duchu prožil
jsem všecko to, co za rok stihlo nás,
a duší mojí táhla jako mráz
vzpomínka na otce, jenž mlčky složil
– je skoro chvíle tomu –
svou drahou hlavu... já si vzpomněl na vše,
jak jemu s bohem davše,
jsme tebe chorou odváděli domů...
A vzpomněl jsem si na ty dny a noci
u tvého lože, na každé z tvých slov,
jak nemocná jsi chtěla na hřbitov,
kde matička nám leží, k bratřím, otci,
jak půjdeme tam spolu
hned v první den, jak jenom budeš zdráva –
já slíbil ti, ač v bolu
a hrůze znal jsem, co tě očekává...
A pláč před tebou utajuje stěží
jsem vzpomněl si tvých strádání a běd,
tvé lásky k nám i těch tvých mladých let
i jak jsi dříve bývala tak svěží
a veselá... a nyní
tak ubohá, že sama nemáš zdání...
A Smrt se tiše sklání
nad čelo tvé, jež tmavým křídlem stíní...
Tu vzpomněl jsem si na svou báseň jednu,
již psal jsem tobě, zlaté dítě mé,
jak zase šťastni lesem půjdeme,
jak první fialku ti z trávy zvednu...
A zatím ani jednou
víc do lesa jsem nešel po tvém boku,
jen, smutek ve svém oku,
jsem hlídal tě, tak ubohou a bědnou...
A drásala mi srdce tvoje slova,
jež nazpaměť jsi znala z básně té,
že zas ti líčko růží rozkvete
a po dnech těžkých šťastni budem znova.
Tvé naděje a touhy,
tvá víra, že přec neumřeš tak mladá –
ó celý ten rok dlouhý
mně do duše jak výkřik hrůzy padá...
A usednuv si na tvé lože bílé
jsem cítil, jak se krátí tobě dech
a že z celého žití, ze dnů všech
ti zbývá už jen jedna malá chvíle...
Hruď sevřela se bolem
a pláč mne dusil... Tak jsi umírala:
tvá suchá ruka malá
cos hledala, zrak mlčky těkal kolem...
Já vzal jsem ruku tvou... a ruka zebe...
já hladil ji... a ruka umírá...
Tys bála se, že někdo otvírá,
a nechtěla jsi, aby viděl tebe
kdos cizí v loži...
A mne již neznáš, cos ti ducha stíní.
A úzkost tvá se množí:
„Ó slyšíte, že někdo chodí v síni...“
A drahé oko tvé, to něžné, vlídné
a laskavé, to zastírá se mhou,
chceš cosi říc’, leč rtové nemohou
a hubená tvá drahá ruka stydne
a tělo tvé se chvěje,
to vyhublé a ztýrané až běda...
Tvá ruka moji hledá,
cos cizího z tvých očí na mne zeje...
Posuňkem ruka ještě léku žádá,
ta ruka modravá a jako led
a se rtů tvých se chvěje naposled:
„Ó usnout... já bych usnula tak ráda...“
Poslední záblesk náhle
ti v očích vzplál a hořel malou chvíli
a zachroptění táhlé
ti v prsou rvalo poslední tvé síly.
Po celém dlouhém roce umírání
a hoře, zdlouhavého hynutí
Smrt mlčenlivá strašnou perutí
se tiše dotknula tvých zlatých skrání.
Tvé skráně mrazem zebou,
leč na rtech úsměv vlídný je a měkký...
Tak navždy, pro vše věky
jsi odešla, tak loučil jsem se s tebou...