Smrt.
Mně z mysli nevymře ta chvíle...
Já vidím, jak se večer sklánísklání,
a vidím tvoje ruce bílé
a slyším těžké oddychání.
Ó tiše, tiše... duch tvůj bloudí v tmách,
tvá drahá hlava níž se k hrudi smeká...
My chodíme kol němi, po špičkách
a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká.
Tak dlouho kolem obcházela,
kde v zoufalství se člověk brání...
Ach, celý rok, ó věčnost celá,
ó celá věčnost odříkání!
A přišla... cítím chladný její dech,
to, jak tvůj duch jí bojí se a leká...
Sám jako dítě chvím se v bolestech, –
a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká.
A ještě dnes se při tom chvěji
a ještě dnes to zebe v skráni,
jak ledová ta ruka její
se níž a níž k tvé hlavě sklání...
61
Ach, je to dávno, já si vzpomínám,
ta vzpomínka je bolná tak a měkká...
Tak smutno mi, jak měl bych umřít sám,
a Smrt kol tiše chodí, stojí, čeká.
62