Když ze západu vítr táhne k nám,
znít vlastibořské zvony slýchávám
a vždy tak smutno je mi,
ten zvonů hlas mi vždycky v srdce bod’,
já vidím tam náš utýraný rod,
šest drahých rakví v zemi.
A v duchu vidím sešlou zvonici
a chudý kostel, jívy klonící
se nad hroby a kříže
a vidím chudý hřbitov vesnický,
kde oderváno z žití na vždycky,
co láska k sobě víže.
A zvonů smutný, zádumčivý ráz
mi duší táhne jako ostrý mráz –
a upomínka trudná
jde kolem plaše, dumy na skráni,
na ústech výkřik, v srdci zoufání
a bolest srdce u dna.
A vše to zašlé táhne duší mou,
i matčin úsměv chvíli září tmou
i rodných bratří tahy
i sestry mladé, jež spí pod zemí,
i otcova tvář vlídná kyne mi –
ó mrtvý otče drahý!
Tak zase znova, jak v těch strašných dnech
já cítím pohled jejich, těžký dech,
zřím umírat je znova,
zřím umírat, co v světě nejsladčí,
proč krví plakat srdce nestačí,
proč bolest nemá slova.
V tom hlase zvonů vrací se mi zpět
vše odříkání uplynulých let,
vše, co mi urval osud,
vše, co jsem klesat viděl po boku,
co bolelo kdy v srdce hluboku
a bolí, bolí dosud.
Já vzpomínám si na každou z těch dob,
jak zase nový otvíral se hrob
a my tu v pláči stáli.
Klesala drahá hlava ku hlavě
a vždy ten zvonek zněl tak dumavě
nám naproti už z dáli.
Ach kolikráte, šestkrát zněl mi vstříc,
když opuštěn a sklíčen víc a víc
jsem šel tou trudnou cestou.
A sklíčilo mne teď snad nejvíce,
jak šli jsme kol té staré zvonice
s tou drahou rakví šestou.
Ó sestro má, tu nejvíc jal mne trud,
že nebylo ti spásy odnikud,
že’s umřela tak mladá,
tu nejvíce to chvělo srdcem mým,
když cítil jsem, jak jeden za druhým
z nás odchází a padá.
Ó sestro má, již zlomil žití mráz,
tak záhy že tu v pláči necháš nás,
tys netušila sama,
ty dobrá, něžná, milá, ach, ty spíš,
já sám tvé bílé ruce složil v kříž,
jak dohráno tvé drama.
Já stále ještě zřím tě v bdění, snách,
jak dotrpěla’s tiše v mrákotách,
jak poraněné ptáče...
a nevěděla’s více, ztuhlá v led,
že kdosi tebe líbá naposled
a usedavě pláče.
A teď, jak bez tebe jsem zůstal sám,
ty vlastibořské zvony slyšívám,
jak smutně znějí z dáli.
Mně teskno je a sudba neblahá
i život mne už časem přemahá,
kde každá naděj šálí.
V tom hlase, jenž ti duši rozdírá,
ty cítíš znovu, jak ti umírá
vše drahé na tom světě,
a pomalu jak v širém světě tom
sám stojíš, holý, opuštěný strom – –
bouř za bouří jen rve tě.
Ten zvonů hlas mi v duši vrací zpět
tu všecku bolest uplynulých let,
vše, co mi urval osud,
vše, co jsem klesat viděl po boku,
co bolelo kdy v srdce hluboku
a bolí, bolí dosud.