V HODINÁCH MILENCŮ.
V hodinách milenců ať stichne všední vřava,
když oni umlknou, a k drahé hlavě hlava
se kloní v sladkých snách
a když on ptá se jí, zda v duši má jej ráda...
Nad hlavy blouznivé kdos hvědnouhvězdnou peruť skládá
v milenců hodinách.
Tu víc a omamně a sladce růže voní
a slavík blouznivěj’ a v touze zpívá o ní
a člověk k srdci sáh’,
cos věčně svatého, co nelze pojmout řečí,
teď táhne nad zemí, všech písní píseň větší
v milenců hodinách.
Co sladké rozkoše, dech jeden všecku dává,
když na klín miláčku si milá usedává
a když ji k sobě stáh’
na prsa bouřící, na rozvášněná ústa
a ticho blouznivé když sladce kolem vzrůstá
v milenců hodinách.
1
Když muž smí ovinout svou ruku jí kol pasu
a cítit její dech a vůni její vlasů
a líbat v sladkých hrách
jí ruku, čelo, rty a nésti touhy plný
v hlubinách duše své to velké, svaté štěstí
v milenců hodinách...
Leč po dnech uprchlých jak nyní myslit na to,
když dávno umřelo, co komu bylo svato,
v života bludných tmách!
Jak asi oněm je, k nimž zoufalství se chýlí
vzpomínkou mrazivou v té sladké, krásné chvíli,
v milenců hodinách...
2