Jasný den, že v roce takých málo,
když si ke mně cestou lesem přised.
Zlaté slunce v blankytě se zdálo
démantem na plášti boha viset.
A ten člověk jako ve snu děl,
když se někam dálí zahleděl:
„Konec všemu...“ Já v té chvíli maně
choré jeho dcerky vzpomněl v chvatu,
když sám sobě šeptal zadumaně:
„ – Mrtvá, mrtvá... A mne nechala tu.“
A pak řekl: „Jak je krásně, pane,
že mně dusno v stěnách naší školy.
Hle, ten den se usmívá a plane
a mne, mne to choré srdce bolí.
Mně je smutno. Cítím vlhký pot
a ten pohled v duši se mi vbod',
jak se s námi v noci rozloučila
a jak drobné rty jí zamodraly,
zvrátila se její hlava milá...
Mrtvá, mrtvá! – Ten můj kvítek malý! –
A tak lehne do té země chudé
ta má dcerka a mne nechá tady,
nad ní v noci vítr kvílit bude
a já plakat pro ten kvítek mladý.
Ó můj pane, jak mi líto dnes,
že mráz těžký na mé čelo kles'
a že sám, tak sám a bez úkoje
zbyl jsem tu, to zoufalství mne chvátí,
že to dítě, sladká dcera moje,
mrtvá, mrtvá – víc se nenavrátí.
Tak dnes myslím, co mi život podal:
byl jsem mlád, kdy duch vše jinak vídá,
ale život to mé čelo zbodal
a mé touhy chladný mráz a bída,
jež teď denně u mých dveří dlí...
Jsem teď kantor v horách zapadlý
a zem celá dřív mi byla těsna...
Však proč budit v duši mukou rvané
zašlé sny... ta žití mého vesna
mrtvá, mrtvá... a teď zima vane.
Ah, já viděl jiné chrámy klenout
z nadějí a tužeb, snů a plánů...
a já nemoh', nemoh' zapomenout,
ani matka – je už také v Pánu.
Matko drahá, kolik nocí as
nad ztraceným synem prolkala's –
Ó já tuším, matko třikrát bědná,
vší tu hrůzu, která v skráně tepe,
ze všech hvězd když nezbyla ti jedna.
Mrtvá, mrtvá... tam snad je jí lépe.
Ona už se nedočkala ani
žínky mé, té plné růže mladé...
Ó, kdo tušil, svatokrádnou dlaní
té že někdo chytré léčky klade...
Děla to až v poslední svůj den,
když jsem u ní hlídal nekliden.
A ten, který nedosáhnul cíle,
vymýšlel si muka tisícerá
a já štěstí neznal od té chvíle.
Mrtvá, mrtvá... zbyla mi jen dcera.
A tam ten – nu, byl můj představený
a mne týral, jak se zvíře týrá.
Čtyři vlhké, tmavé, nízké stěny,
kde tak dlouze o hladu se zmírá,
život zvolna v hrudi zakrsá
a tíž hrozná lehá na prsa – –“
Těžce vstal a náhle krve nával
rty mu zbarvil i led chladných dlaní
a mně někdo v duši našeptával:
„Mrtvá, mrtvá... kdy on půjde za ní?“
Den byl jasný, jakých v roce málo,
každý paprsk vlídnější než prvé...
Leč to slunce nad hlavou se zdálo
v plášti boha skvrnou žhavé krve.
A on schýlen pomalu se zved'
a zas ke vsi zvolna bral se zpět.
A co dál? To je už doslov krátký,
v hlavě jeho nějak prý se mate
a v mé hlavě chaos nové látky:
Mrtvá, mrtvá – – –