Den letní, výslunný již dohasínal tiše,
jak oltář neznámým tam bohům slunce plálo.
A z krajů nadzemských a z nezbádané říše
jak pozdrav blažených se světlo na mne smálo.
Byl večer. Kol a kol vše bylo tkáno zlatem,
jež roztavené v proud sem valilo se z dáli,
a v tichu velebném a v odmlčení svatém
ty širé končiny jak na modlitbách stály.
A v poli úrodné se ukláněly klasy
a z plna šuměly tak hloub a toužebněji,
v to z města dálného se nesly zvonů hlasy:
Angelus Dei!
A já byl tehda mlád a čisté, dobré dítě,
a zřel jsem v úžase, jak obloha se svítí,
jak jasnou zelení tam kvete na úsvitě,
a západ v mohutné jak požáry se nítí.
Já bál se oddechnout v svém zadumání prostém,
já viděl nebesa tu otevřená v slávě,
a cudná duše má tam svatých byla hostem,
a prvních lidí sny se snášely k mé hlavě.
A bylo lehko žít a lehko bylo mříti
v tu chvíli blaženou, než větry v dál ji svějí,
slyš andělský sem hlas od dalekých hor zníti:
Angelus Dei!
Já v širém poli sám. A tiché vzpomínání
nu ty, kdož v hrobě spí, mi srdcem lehce letlo.
Já viděl, před Bohem jak vše zde hlavu sklání,
co v světě, lidstvu kdy tu zřelo žití světlo.
Já viděl, bol a strasť že tmou jest v naší pouti,
od níž se odráží jen jasněj záře slasti,
já cítil, lehko jak je srdci zaniknouti,
když smrť jest cílem nám a konec každé strasti.
Já cítil, poznání jak v srdci pučí květy,
že svět je pro dobro jen stvořen, pro naději,
a žalmem dětinným se zachvěly mé rety:
Angelus Dei!
A minul mládí sen jak zlatý oblak v dáli –
sen dávno ztracený a oblak rozehnaný.
Kéž jiným útěchou ty svity aspoň vzplály!
Kéž jejich usmáním se zacelily rány!
Ne – nemá výčitka má poskvrniti ústa,
sen příliš krásný byl, a musil zaniknouti.
Nechť zašla rajská zář, tma na mne padla hustá,
když druhům znova vzplál ten jas na bludné pouti.
Kéž aspoň do hrobu zas mládí svit mi skane,
zář ideálů mých pak vzplane líbezněji,
a nad mým náhrobkem den božství lidu vzplane!
Angelus Dei!