POUTNÍK.

Josef Kuchař

Mně často slunce v mraky kleslo a svět se oku zatemnil, mně v bouřích žití zlomilo se veslo, hříčkou divých vln jsem byl; leč opět smál se zásvit mraky a bouře mocný ztichl ruch, k modru jasné upřel zraky a v modlitbu se stopil duch. Aj, proto vítána buď Vesna, jež líbala mír, život ze sna, jež vylákala zlatý slunka svit ven z mraků nad lesy a na pažit. Slyš, oblaku, jenž v dálnou dál myšlénky’s moje nosíval, hle, kolem zář a jara dech, ty pobuď zde a pouti nech! – – – Však, co mne vábí jara štěstí, co purpurový slunce žár, vždyť jaro to zimou jesti a v duši, v srdci věčný svár. Mne touha s mraky v dálku pudí, a teplý van ten neprobudí, co hrob v své chladné lůno jal, co ve vlastní jsem duši pochoval. Óžel doby, slunce svity kdy líbaly květ nerozvitý, kdy nevěděl jsem v dětské pýše, že mrzký svět též jedem dýše. slyšel číše sladké znění, a nezřel, že se krev v pění. Ach, život znátmůj sen byl luzný; teď znám jeja jsem žebrák nuzný. – – – Ó, znáte pocit, nade vámi hrom kdy blesku ohněm v trosky bije strom a hrůzou vaše údy chromí, kdy vody proud rozvalí hráz a jekem moře v ráz a ráz rve lučiny a trhá domy, máť, otce a domovský práh kdy zříte tonout ve vlnách?!.. V tu bolesť rozerván můj cit, jež hrozila mne rozdrtit – – – Ach, ona, jíž jsem často žal na bílých ňadrech vyplakal, jež byla mně, čím ptáku jest ten zpěv a svěží ratolest, ach, ona, krev jež hřála mou, jež potopila v ňadra moje své plesy, touhy, nepokoje a okem modrým duši nevinnou ta růže ve mrakotných snách ležela svadlá na marách – – Bělounké šaty z atlasu, věneček z myrty ve vlasu, jak padlý sníh ty bledé líce a mrtvých tužeb v mladinkých těch ňadrech zhaslých na tisíce. Ty ruce spjaty jsou a křížek v nich: tak spala v rakvi v samém kvítí, zem poupě míň, bůh anděla měl více. Hromničná k hlavě hořela svíce a u nohou lampa svítí... Ach, byla krásná v mrtvé záři jak nevěstajdouc ku oltáři. Kde najdu slov, co v duši se dělo? Vymíral v ňadru dech a v očích se mi tmělo, proud krve mocně ku srdci se hnal, jež plálo v žár, zas mžikem stydlo v led stál němý jsem, jak mramor ztuhlýbled, však bolestí jsem tenkrát neplakal: ópříliš těžkým byl můj žel, on v srdce pad, tam krvácel a v duši vryl své kletby pal. Ach, vpit v tu krásnou mrtvou líc nemyslil, že žiju víc vždyť život, co jsem žitím zval: sen mládí, víru v ideál, mně ona z ňader s sebou vzala, jež, sama květ, tu v kvítí spala... rány nezahojil jsem, mnohé boly hojí čas; ta krvácí a pálí zas, tu zhojí jen ta chladná zem.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

576. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. De monte sacro. (Xaver Dvořák)
  2. V PROBUZENÍ. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Marii. (Jaroslav Vrchlický)
  4. SOUCHOTINÁŘI. (Otakar Auředníček)
  5. 168. Již se opět zamračilo nebe, (František Sušil)
  6. PÍSEŇ ŽIVOTA (Karel Babánek)
  7. Paul Verlaine. (Jaroslav Vrchlický)
  8. To bylo loni na jaře, má duše spanilá, (Adolf Bohuslav Dostal)
  9. Píseň smíření (Otokar Fischer)
  10. Píseň. (Josef Václav Sládek)