Mně často slunce v mraky kleslo
a svět se oku zatemnil,
mně v bouřích žití zlomilo se veslo,
já hříčkou divých vln jsem byl;
leč opět smál se zásvit mraky
a bouře mocný ztichl ruch,
já k modru jasné upřel zraky
a v modlitbu se stopil duch.
Aj, proto vítána buď Vesna,
jež líbala mír, život ze sna,
jež vylákala zlatý slunka svit
ven z mraků nad lesy a na pažit.
Slyš, oblaku, jenž v dálnou dál
myšlénky’s moje nosíval,
hle, kolem zář a jara dech,
ty pobuď zde a pouti nech! – – –
Však, co mne vábí jara štěstí,
co purpurový slunce žár,
vždyť jaro mé to zimou jesti
a v duši, v srdci věčný svár.
Mne touha s mraky v dálku pudí,
a teplý van ten neprobudí,
co hrob v své chladné lůno jal,
co ve vlastní jsem duši pochoval.
Ó – žel té doby, slunce svity
kdy líbaly květ nerozvitý,
kdy nevěděl jsem v dětské pýše,
že mrzký svět též jedem dýše.
Já slyšel číše sladké znění,
a nezřel, že se krev v ní pění.
Ach, život znát – můj sen byl luzný;
teď znám jej – a jsem žebrák nuzný. – – –
Ó, znáte pocit, nade vámi hrom
kdy blesku ohněm v trosky bije strom
a hrůzou vaše údy chromí,
kdy vody proud rozvalí hráz
a jekem moře v ráz a ráz
rve lučiny a trhá domy,
máť, otce a domovský práh
kdy zříte tonout ve vlnách?!..
V tu bolesť rozerván můj cit,
jež hrozila mne rozdrtit – – –
Ach, ona, jíž jsem často žal
na bílých ňadrech vyplakal,
jež byla mně, čím ptáku jest
ten zpěv a svěží ratolest,
ach, ona, krev jež hřála mou,
jež potopila v ňadra moje
své plesy, touhy, nepokoje
a okem modrým duši nevinnou –
ta růže ve mrakotných snách
ležela svadlá na marách – –
Bělounké šaty z atlasu,
věneček z myrty ve vlasu,
jak padlý sníh ty bledé líce
a mrtvých tužeb v mladinkých
těch ňadrech zhaslých na tisíce.
Ty ruce spjaty jsou a křížek v nich:
tak spala v rakvi v samém kvítí,
zem poupě míň, bůh anděla měl více.
Hromničná k hlavě hořela jí svíce
a u nohou jí lampa svítí...
Ach, byla krásná v mrtvé záři
jak nevěsta – jdouc ku oltáři.
Kde najdu slov, co v duši mé se dělo?
Vymíral v ňadru dech a v očích se mi tmělo,
proud krve mocně ku srdci se hnal,
jež plálo v žár, zas mžikem stydlo v led –
stál němý jsem, jak mramor ztuhlý – bled,
však bolestí jsem tenkrát neplakal:
ó – příliš těžkým byl můj žel,
on v srdce pad, tam krvácel
a v duši vryl své kletby pal.
Ach, vpit v tu krásnou mrtvou líc
já nemyslil, že žiju víc –
vždyť život, co jsem žitím zval:
sen mládí, víru v ideál,
mně ona z ňader s sebou vzala,
jež, sama květ, tu v kvítí spala...
Té rány nezahojil jsem,
ač mnohé boly hojí čas;
ta krvácí a pálí zas,
tu zhojí jen ta chladná zem.