Kde víra hasne v mrákotách, tam soucit ještě září.
Já nevím, proč jsem vešel v chrám, však vím, že na oltáři
při bledém svíček plápolu, ve zlatém, dlouhém vlase,
v těch dlouhých, zlatých kadeřích tam svatá modlila se.
V hlubokých očích divnou zář a smutek na čele
se modlila, jak za hříchy a za nás andělé.
„Ó svatá,“ – já se před ní chvěl – „ó modli se, ó modli
i za toho, kdo nešťasten, i za toho, kdo podlý,
ať všude aspoň jedenkrát paprsek smírný prodlí.“
Vše bylo ticho... mlčela... a svíček plápol hebký
se chvěl jí tváří, po čele... pad’ v nahé čelo lebky,
jež mlčící a příšerná se ze tmy růsti zdála
a z obrazu se na svatou i na mne děsně smála.
„Ó svatá,“ – já se v bázni chvěl a výš k ní ruce vztáh’ –
„čím je ta kostra příšerná v tvých čistých modlitbách,
ty krásná svatá,“ – zvolal jsem – „co chce ta lebka holá
u tebe, která mladá jsi a krásná, dítě zpola,
proč ‚umřeme! ó umřeme!‘ ti stále drsně volá!“
A náhle tak mi bylo vše, že ne víc svatá Máři,
že nejen ona světice tam klečí na oltáři,
že tam ta smutná, uštvaná, toť v světě každá žena,
vždy láskou svojí přesvatá a vždycky ponížena.
Vždy trpící a ubohá, než každý, vždycky víc,
vždy velká ale láskou svou a vždycky milujíc
jde žena světem v myšlénkách, čím je ta láska její...
kdo dnes ji kochal, s pohrdou a smíchem zítra štve ji,
zoufalstvím, hanbou, prokletím a pustou beznadějí.
Ó srdce žen, vy hrdličky, jež vír k nám bídným žene,
vy ubohé, vy přesvaté, vy květy nestřísněné,
vždy poznáte, kde úsměv byl, tam zítra výsměch ostrý,
a krása, láska oprchá a „umřem“ pláčí kostry.
Umřeme, běda, umřeme, však štěstí vaše hned,
když prvně muž vás obejme, a než k vám oko zved’,
on květy vaše potrhá, snů čistých zboří chrámy,
dnes žebrá ještě pohled váš a zítra zhrdne vámi,
až jeden výkřik bolesti vám navždy duši zmámí.
Ó čím jste vy v náš bědný rej, vy holubice bílé,
ó čím v ten smutný úděl váš ta jedna štěstí chvíle,
kdy srdce láskou opilé a touhu v duši máme,
než za chvíli vám krutě se a drsně urouháme,
než srdce vaše zašlápnem a zadupáme v kal,
by v chvíli příští každý z nás nad vámi zaplakal.
Ó srdce žen, vy hrdličky, jež lásky křídlem vláte,
že tolik lásky v oku svém a tolik něhy máte
v náš hříšný svět a mrazivý – ah škoda nastokráte.
Ó žalováno bohu buď, ty svatá na oltáři,
co v hloubi srdce chvěje se, co smutkem z oka září,
co srdce rvalo bolestí a dosud krutě rve ti,
však na nás hříšné z očí tvých jen požehnání sletí...
Ó Magdaleno... smutno mi, mně srdce stydlo v led,
když na tvou krásnou, zlatou skráň jsem hleděl naposled,
jak šel jsem chrámu polotmou, žár divný maje v oku,
na skráni bolest zoufalou a smutek po svém boku,
co šerem chrámu dozníval zvuk osamělých kroků...