DVÉ DĚTÍ, TY A JÁ...
Dvé dětí, ty a já, když spolu hráli jsme si
v mladosti první šťastných dnech,
kde dítě dítěti korále šípků věsí
kol šije, květy ve vlasech;
Kdyžkdyž – drahé vzpomínky, ah, srdce všecky zná je
i člověk divně rozchvěný, –
svá jména se smíchem jsme volávali v háje
a chtěli na nich ozvěny;
Aa když jsme přišli tam, kde stála boží muka
a planá růže rozkvetla,
a Matce Bolestné tam dětská tvoje ruka
z nich prostý věnec upletla:
Kdokdo tenkrát vědět moh’, jak život zlý a dravý
tak divě námi zatočí
a hořkých sklamání prach jedovatě žhavý
že nasype nám do očí!
104
Že já, hoch divoký, pták, jenž se kleci rouhá,
to lesů ptáče svobodnésvobodné,
mám samotářem být, jemužto marná touha
tisíckrát srdce probodne...
A tobě, holoubku, že květy s čisté hlavy
se ostrým vichrem setřesou,
že ta má hrdlička, můj andělíček smavý
kdys bude čísi maitressou...
105