Na dvoře vítr zvedá
se v listech duté lípy.
„Má ženo mladá, že se chvíš
a žes tak bleda,
ni polibků mých nesplácíš
a co ten zrak tvůj hledá,
a co kdes touží v dáli té –
a oči tvé jsou zalité
a skráň tvá zamyšlená?“
Na dvoře vítr sténá
v haluzích duté lípy.
„„Ó nech mne být, Ó nech mne, nech,
jdi, nic to není...
Však poslechni jen, v lupenech
to divné šelestění –
rci, neslyšíš tam žádný hlas
a dětský pláč... Bůh duši spas,
už je to nejináče.““
Na dvoře vítr pláče
v haluzích duté lípy.
„Ó ženo má, Ó ztiš se, hleď,
to vítr lkavý
tam burácí a nocí teď
blesk letí mihotavý
a do svatební noci nám
tak rudě plá a korunám
ty větve nachyluje.“
Na dvoře vítr duje
v haluzích duté lípy.
„„Ó milý můj... ne, půjdu spat –
Ó nech to všecko. –
Leč rci, máš opravdu mne rád?
Já byla pouhé děcko
a tys mne chtěl – pak přišel on –
Ó slyš – ten dlouhý, žalný ston,
zrak dětský sklenný, tupý...““
Na dvoře vítr úpí
v haluzích duté lípy.
„Ten zrak tvůj hoří... věru strach
mne, ženo, jímá.
Ty – a ta noc – jak tehdy v snách
s očima krvavýma
u lípy té když našel jsem
tě omdlelou a zanes' sem
tě k nám, noc byla divá – “
Na dvoře vítr zpívá
v haluzích duté lípy.
„„Ta noc, ta noc... Ó muži můj,
Ó kdybys věděl...
Ó probůh, muži, u mne stůj,
ten zrak zas na mne hleděl
tak bez pokoje... byl jak mráz
a pálil, pálil... viděl nás
a již se nezamhouří...““
Na dvoře vítr bouří
v haluzích duté lípy.
„Ó ztiš se, ztiš – jen blesky zřím
a... běda, ženo!
Blesk udeřil – hle, zarudlým
vše světlem ozářeno –:
ty nedýcháš... a lípy kmen
je puklý a tam vyvržen
trup dětský. – – Matko vlčí! –“
Na dvoře vítr mlčí
v haluzích puklé lípy.