To není ještě ani plný měsíc,
když hlavinku svou v těžkém, bílém šátku
níž pomalu a zádumčivě věsíc
jste prosila mne tiše o pohádku.
„Leč ne,“ jste řekla, „přemýšlejme radši,
co počneme, až budu opět zdráva...
Však nevím... prsa dýchat sotva stačí, –
a vetchá jsem jak v podzim schnoucí tráva...
Ah nevíte, jak na léto se těším!“
– I já, – jsem řek' a líbal jsem vám ruku,
– zas schováme se druhům za ořeším
a hrát si budem v chládku starých buků. –
„Co dělají as všichni moji známí...
Ah bože, jak jsme výskávali v Chuchli,
nahoře v lese, naše gardedámy
div z našeho že křiku neohluchly!“
Já viděl jsem, jak chvěly se vám rety –
to úsměv asi bál se slétnout na ně...
„Ah, zase budem chodit na výlety
jak vloni vždy,“ jste řekla zadumaně.
„A nejdřív půjdem do údolí Šárky,
já byla tam tak šťastna jednou v loni.“
– Kdo půjde všechno? – „Počítejme párky:
Jarmila s vámi...“ – Prosím, mlčte o ní! –
„Proč?“ – Vdala se. – „Tak?“ Vy jste řekla táhle.
„A potom řeknou, že má štěstí u žen...
Vy máte prsten?“ zvolala jste náhle.
„Zač?“ – Hádejte. – „Nu?“ – Jsem zaň ještě dlužen. –
„Vy protivo!“ – Vy roztomilá stále! –
„Leč apropos... váš přítel prý se žení...“
v tom zbledla jste a zase nenadále
tvář v horečném vám plála uzardění.
„Snad bude šťasten... A co jeho milá?
Je mladá, krásná... má prý tu dva domy...“
Já nevím proč, leč krutá bolest ryla
mi náhle v srdci, jež div nepuklo mi.
Až příliš věděl jsem, proč tak se ptáte.
Teď bleda byla jste a jako pěna.
Já vzpomínal, s ním, drahá, jedenkráte
jak byla jste už málem zasnoubena...
„Nuž, tedy Emma... Doktor je k ní velký.
Tak hle, jak všecko kolem nás se vdává...“
Tvář vaše měla výraz trpitelky.
„Můj bože... bože, bych jen byla zdráva!...
Až přijde jaro... Jak tam slunce září –
tak truchlivě, je podzim... Slyšte ale,
zda na mou smrt, vy věčný písničkáři,
složíte také kousek Ódy malé?“
– Jste ve výtečném rozmaru. – „Ó vskutku.
Leč...“ vzdychla jste a obličej váš bledý
pokryla náhle teskná chmura smutku.
„Kdy tančila jsem s vámi naposledy?“
A na prstech jste počítala v klíně.
„Jak ošklivě se tenkrát ke mně choval!...“
– Proč? – „Však vy víte... tenkrát na Žofíně
přede mnou prvně s Emmou koketoval.“
– On řek' mi totéž... o vás, promiňte mi. –
„Proč odpouštět. On začal. Bláznil za ní.
Byl, sám to řekl, nadšen krásou Emmy.“
– Jsou ženy, jimž se každý mlčky klaní. –
„Nuž ano, já to také v mysli měla,
– však noci té jsem protančila zdraví.“
– A na doktora už jste zapomněla... –
„Ne... však dá bůh, i to se nějak spraví.“
A v tom vás hrozný, suchý kašel zchvátil,
vy vstala jste a přešla po pokoji.
„To nic... jen katarh opět se mi vrátil –
však mamá, ta se tuze o mne bojí.
Však hleďte, zde má poesie nová.
Mám autografy, Vrchlického, Čecha...
Co říkáte? Chci v letě do Rožnova.
Však myslím, že mne katarh zatím nechá.
A matinka chce se mnou do Meranu.“
– Ó vezměte mne s sebou, drahá slečno! –
„Proč? Množiti tam chorých karavanu?“
– Zřít s vámi v nocí jižních nekonečno. –
„A namlouvat si černobrvé doňy.“
– Vy věru slabé stránky lidí znáte. –
„A sladký večer když se v moře skloní,
svou dulcineu zlíbat tisíckráte.“
– Ah výborně! – „Ó doňy, jaké štěstí
vám připravují bozi v chvíli onu...
Pán hned už jistě lásku vyzná šesti...“
– Jste oškliva. – „Ó díky za poklonu!
Však počkejte, já také ještě pletla
bych pánům hlavy...“ – Zkoušíte to u mne
a vyhráváte. – „Na vás patří metla!“
– Vy. – „Děkuji.“ A bylo ticho dumné.
„Jak, vy už jdete?“ – Musím, slečno drahá,
můj redaktor už hroznou bouři tropí... –
„Aj, ovšem, co by tomu řekla Praha,
že nepřišel pán jednou na Příkopy!“
– Jak šlechetná jste. – „Nu, žert stranou ale.
A napište mi časem dvě tři řádky...“
Já políbil vám obě ručky malé.
– A vraťte se jen hodně šťastna zpátky! –
A tak jste stála, hlavinku svou věsíc
a na svá prsa tisknouc ruce bílé.
To není ještě ani plný měsíc –
a jak je všechno jino od té chvíle.
Vy tedy jste už zpátky ze své cesty,
leč jaký návrat!... Zabedněna v truhle
a závoj bílý jako u nevěsty
vám halí tílko v led a kámen ztuhlé...
Na vpadlých prsou suchá ručka malá
a sladká ústa na věky jsou něma...
Prý hrozným hlasem ještě zavolala
v poslední chvíli: „Emma, Emma, Emma...“
Tak nepůjdem už nikdy zpívajíce
chuchelskou strání, v hájů zlatém stíně
a žárlivostí zpiti nikdy více
nebudem spolu tančit na Žofíně...