Ubíhá, ubíhá daleko před námi
ta cesta, po nížto jdeme, –
za ní kdes tají se konec nám neznámý
v dálavě šeré a němé.
K večeru stmívá se a kolem dokola
soumrak se znenáhla spouští.
Kdos volal jméno tvé?... Ne, nikdo nevolá, –
jakobys hluchou šel pouští.
Přec... Kdesi daleko, hlas, jak by vítr táh’
přes lada smutná a holá,
tvá mladost, ztracena v zapadlých vzpomínkách,
tvá mladost zpátky tě volá.
Z daleka, z daleka duši ti prochvěje
hlas její z minula známý –
leč zpátky nelze již, k návratu pozdě je,
kýs přelud asi tě mámí.
Tvá mladost mrtva je, umřela před léty,
dávno, ach dávno již, běda,
sotva že na zašlé, zapadlé chvíle ty
zůstala vzpomínka bledá.
A jak ta vzpomínka v duši teď vyrůstá,
mníš, jak by předrahý kdosi
líbal tě na čelo, na oči, na ústa,
že maně zrak se ti zrosí.
Cítíš ty polibky na čele, na skráni
a cítíš, v tiché tvé dumy
že někdo předrahý zlehka se uklání
tak hledět matka jen umí.
A v duši vzpomínka ožila poznovu,
– dávno, ach dávno je tomu! –
jak s bohem dával jsi matičce, domovu,
na prahu rodného domu.
Tvá mladost – vzpomínáš – s tebou šla do světa,
byl’s vírou v budoucnost šťasten,
hoch mladý’s tenkrát byl a byl jsi poeta, –
kde je, ach kdeže je čas ten!
I láska s tebou šla, na tě se usmála,
v hocha jsi z dítěte vzrůstal,
byl život čarovnou pohádkou bezmála –
kéž by byl pohádkou zůstal!
A tichá láska tvá vedla tě za ruku –
na březích, po kterých šli jste,
vše májem dýchalo, vše plné souzvuku,
vše bylo slunné a čisté.
Tak láska s tebou šla, po boku tiše s ní
šlo věrně nadšení mladé,
to, jež ti do ňader, do snů i do písní
zář hvězdnou potichu klade.
Svit nocí májových kane ti do duše,
z níž píseň nadšená prýští –
v dálku se zahledíš, ve slavné předtuše
zdravíš tam velké své příští.
Tam kdesi daleko, kam sotva doletí
zrak tvůj, jenž oslněn světlem,
tam jednou spočineš ve žhoucím objetí
na břehu, vavřínem zkvetlém!
Hvězd zář se mihá tam, viz, přelud jakýsi
na obzor zlatý se kreslí –
to sláva kyne ti, zříš její obrysy,
hvězdy se k čelu jí snesly.
Zrak září oslněn, přivře se na chvíli,
ruce se vztahují po ní –
ó, až se nad čelem vzníceným nachýlí,
k tobě se velebná skloní!
Jdeš za tím přeludem – a hvězdy doplály,
noha tvá pojednou vázne
a cesta, kudy’s šel, uniká do dáli
a kolem propasti srázné.
Vyděšen kroky své zastavíš na kraji,
proud kypí divoký u dna,
kolem se ohlédneš – různo se kmitají
po srázu světélka bludná.
Zanikla pohádka – temno je dokola,
smutno a prázdno je vůkol,
po různu bludička zde i tam plápolá –
nezajít, těžký to úkol!
Rukama nad tebou stín bílý zalomí,
mrak těžký na duši kles’ ti:
sám byl’s a v daleku zmizely fantomy
slávy tvé, lásky i štěstí.
Svět zmizel čarovný, jenž z duh byl vybájen,
a z nich tkán v duši tvé vzrůstal
jak přelud nádherný – skutečnost zbyla jen,
drsný kol život jen zůstal.
Zbyl smutek nocí zlých, kdy tiše u hlavy
stín tmavý ze tmy se zvedne,
dlouhé jen strádání zbylo, jež unaví
v zápasech stálých den ze dne.
Zbylo jen vytrvat, vždy znovu začíti,
nové v dál klenouti mosty,
nezoufat, a pokud síla jen stačí ti,
rváti se za život prostý.
Zpit jednou májových, jarních dnů velebou
šel’s, v duši písně své maje,
v té záři sluneční daleko před tebou
táhly se z pohádky kraje.
Tak vyšel’s před léty, končila pohádka,
zbylo jen hloží a scestí –
kde zatím zůstala mladost tvá přesladká,
kde zatím zůstalo štěstí!
A láska – pohynou růže a odkvetou,
sám šel jsi dalekou poutí.
A sláva – za to, že vždy zůstal’s poetou,
zákeřně jméno tvé rvou ti.
Tak léta minula, ta, jež se nevrátí,
uběhla, netušil’s ani.
A cesta před tebou, ta, která zbývá ti –
růže už nekvetou na ní!
Ubíhá, ubíhá ve skalách života
ta stezka, po které jdeme,
světélko nějaké bludně se mihotá
v dálavě šeré a němé.
Bludička ztrácí se, poznovu vyskočí
a do tmy zaplane chvíli –
zatím, než tušíme, na víčka, na oči
mdloba se pojednou schýlí.
A bude kolem nás mlčících pojednou
všechno tak cizí a jiné,
v polosnu oči kams do dálky pohlednou –
v mlhách vše zajde a splyne.
A v oné hodině spát budem na věky,
bez konce, dál ze dne ke dni
...a bude za námi jako sen daleký
život náš chudý a všední...