Slova k melodii bouře.

Slova k melodii bouře.
Tak jako někdy v lidské hrudi se těžký smutek probouzí a každý cizí pohled studí, když maně v duši zasmušilou se z nenadání pohrouzí –: tak něco roste ve mně tak mrazivě a temně – – – – – – – – Ó proč bys v běhu plachém měl trnout dětským strachem, co před bouří tě štve a honíhoní, a přec jen zase do ní! Jsi hříčka větrem štvaná, nic víc. A bouře maně rozpoutaná tě z nenadání poděsíc, a křídlo netopýří, jež kolem tebe víří, a tma, která se šíříšíří, i vítr, který hýří, strach malomocný kane ti v srdce polekané 43 i hrůzných stínů na tisíc. A v řevu, který ječí a burácí ti nad hlavou, jak spěje v dálku mlhavou, hle, chycen ostrou klečí tu hyneš v křeči,křeči. Jsi dítě vyhýčkané, nic víc. Hle pták, jenž plaše vzlétnul z hnízda, tvou malou duši děsí i vítr, jenž si v pochod hvízdá a svistí ve chvějícím se listí, než na chvíli zas ulehne si, – tvá malá duše všeho se tu bojí! – – – – – – – Ó co bys sobě počal tak sám a chudičký! Hle v močál tam vyskakují bludičky. – – – – – – – Ty trneš, strom-li praská, v tvé bledé tváři zoufalosti maska je s hrdostí tvou v boji – a hrdosť neobstojí. Stín leká tebe každý, vše těžce tebe drtí, ty vidíš všude děsný přízrak vraždy a smrti. Ó bída, bída, bída, hrom temně řve a hučí a skála odpovídá, 44 jdeš stínům do náručí. Ó bída, bída – – – Ó jak bys chtěl být nyní doma z té pusté noci nevlídné, kde drahá síňka povědomá tak milá proti neklidné tvé plahočivé chůzi, jež plná kruté hrůzy, kde noc a tma a bouře řádí a blesk si v skalách hledá byt a drahocenné tvoje mládí můž’ jednou ranou zahubit. Ó stůj a na ty doma a na jméno, jež chví ti rtoma, ztracený, bídný pamatuj! Jak poraněné ptáče tvá duše chvěje se, a bouře zatím stromy chýlí a vítr kvílí a naříká si po lese, ó naříká a šílí, lká, repce, stená, pláče, řve, úpí, soptí, jásá. – – – – – – A nikde, nikde spása. – – – – – Slyš, nová rána a obloha je rozorána, svět padá a se boří a hoří, hoří, hoří, 45 smrt chechtá se a krok tvůj hlídá, slyš příšerný ten její hlas a duši spas, ó bída, bída, bída! Hle, jak se chvěje tvá duše hrůzou beznaděje – jsi ztracen! – Kol se točí hle tisíc očí a každé jeden plamen – a holá větev ostrá jak dávno mrtvých kostra, sto, tisíc ramen hle příšerných se k tobě zvedá a tebe v náruč chvátí, ó běda, co jednou v náruč chvátí, to víc se nenavrátí, vše do tmy, v propasť mizí a sám jsi sobě cizí, ó jak jsi malý, malý! Ty, který ve svém letu jistém si diadém i křídla dáš, vše rozvrhneš si v pouhý systémsystém, vším mimo sebe pohrdáš, jenž přírody se pánem mníš a teď, když v háv svůj neskonalý noc ohromná tě stínem halí, zrak v bázni sotva zvednout smíš, ó jak jsi děsně malý! – – – – – – – – Jak malý! – – – – – – – – 46 A zajdeš-li, to bude tak, nic víc, jak zraněný kdy zajde pták – jen stejně máte oba práva, nic víc. A měsíc, jenž se protrhává, a oblak, stráně, tmavé rokle a širý obzor opodál a skála, jež se nocí pne, vše mlčet bude dál, ni na větvici ptáče zmoklé pro jeden život nepípne. Zde není jedné hvězdy smírné, zde’s jenom sám a bezcenný, v té velké noci přenesmírné jsi kámen v moři ztracený. Je člověk hříčkou vichru jen a neznámá ta síla tvůrčí hned v kolébce, než prvně dítě zašepce, je k smrti určí. A to je on, jenž vybájen s hrdou duší rekareka, a ptáče tak se nepoleká, že v chvíli jiné už zhyne – – – – – – – – Kde s přírodou je člověk v boji, a jenom slabou rukou hne, tam nikdy, nikdy neobstojí a vždycky podlehne. Ó jak je tady malý! 47 A nad hlavou ti proud se valí a blesky bijí v jeden ráz, a slyš, teď přelet’ noční můry a s hůry jen protrhané, černé chmury, jak démon by svým vlasem třás’, jak šílené a běsné stvůry, jež propasti i skalní sráz by skryly snáz, i hrob – – – – – – – I když se bouře ztiší, než kolébce jsi vždycky hrobu bližší. 48