Tak jako někdy v lidské hrudi
se těžký smutek probouzí
a každý cizí pohled studí,
když maně v duši zasmušilou
se z nenadání pohrouzí –:
tak něco roste ve mně
tak mrazivě a temně –
Ó proč bys v běhu plachém
měl trnout dětským strachem,
co před bouří tě štve a honí,
a přec jen zase do ní!
Jsi hříčka větrem štvaná,
nic víc.
A bouře maně rozpoutaná
tě z nenadání poděsíc,
a křídlo netopýří,
jež kolem tebe víří,
a tma, která se šíří,
i vítr, který hýří,
strach malomocný kane
ti v srdce polekané
i hrůzných stínů na tisíc.
A v řevu, který ječí
a burácí ti nad hlavou,
jak spěje v dálku mlhavou,
hle, chycen ostrou klečí
tu hyneš v křeči.
Jsi dítě vyhýčkané,
nic víc.
Hle pták, jenž plaše vzlétnul z hnízda,
tvou malou duši děsí
i vítr, jenž si v pochod hvízdá
a svistí
ve chvějícím se listí,
než na chvíli zas ulehne si, –
tvá malá duše všeho se tu bojí!
Ó co bys sobě počal
tak sám a chudičký!
Hle v močál
tam vyskakují bludičky.
Ty trneš, strom-li praská,
v tvé bledé tváři zoufalosti maska
je s hrdostí tvou v boji –
a hrdosť neobstojí.
Stín leká tebe každý,
vše těžce tebe drtí,
ty vidíš všude děsný přízrak vraždy
a smrti.
Ó bída, bída, bída,
hrom temně řve a hučí
a skála odpovídá,
jdeš stínům do náručí.
Ó bída, bída – – –
Ó jak bys chtěl být nyní doma
z té pusté noci nevlídné,
kde drahá síňka povědomá
tak milá proti neklidné
tvé plahočivé chůzi,
jež plná kruté hrůzy,
kde noc a tma a bouře řádí
a blesk si v skalách hledá byt
a drahocenné tvoje mládí
můž’ jednou ranou zahubit.
Ó stůj
a na ty doma
a na jméno, jež chví ti rtoma,
ztracený, bídný pamatuj!
Jak poraněné ptáče
tvá duše chvěje se,
a bouře zatím stromy chýlí
a vítr kvílí
a naříká si po lese,
ó naříká a šílí,
lká, repce, stená, pláče,
řve, úpí, soptí, jásá.
A nikde, nikde spása.
Slyš, nová rána
a obloha je rozorána,
svět padá a se boří
a hoří, hoří, hoří,
smrt chechtá se a krok tvůj hlídá,
slyš příšerný ten její hlas
a duši spas,
ó bída, bída, bída!
Hle, jak se chvěje
tvá duše hrůzou beznaděje –
jsi ztracen! – Kol se točí
hle tisíc očí
a každé jeden plamen –
a holá větev ostrá
jak dávno mrtvých kostra,
sto, tisíc ramen
hle příšerných se k tobě zvedá
a tebe v náruč chvátí,
ó běda,
co jednou v náruč chvátí,
to víc se nenavrátí,
vše do tmy, v propasť mizí
a sám jsi sobě cizí,
ó jak jsi malý, malý!
Ty, který ve svém letu jistém
si diadém i křídla dáš,
vše rozvrhneš si v pouhý systém,
vším mimo sebe pohrdáš,
jenž přírody se pánem mníš
a teď, když v háv svůj neskonalý
noc ohromná tě stínem halí,
zrak v bázni sotva zvednout smíš,
ó jak jsi děsně malý! –
Jak malý! –
A zajdeš-li, to bude tak,
nic víc,
jak zraněný kdy zajde pták –
jen stejně máte oba práva,
nic víc.
A měsíc, jenž se protrhává,
a oblak, stráně, tmavé rokle
a širý obzor opodál
a skála, jež se nocí pne,
vše mlčet bude dál,
ni na větvici ptáče zmoklé
pro jeden život nepípne.
Zde není jedné hvězdy smírné,
zde’s jenom sám a bezcenný,
v té velké noci přenesmírné
jsi kámen v moři ztracený.
Je člověk hříčkou vichru jen
a neznámá ta síla tvůrčí
hned v kolébce,
než prvně dítě zašepce,
je k smrti určí.
A to je on, jenž vybájen
s hrdou duší reka,
a ptáče tak se nepoleká,
že v chvíli jiné
už zhyne –
Kde s přírodou je člověk v boji,
a jenom slabou rukou hne,
tam nikdy, nikdy neobstojí
a vždycky podlehne.
Ó jak je tady malý!
A nad hlavou ti proud se valí
a blesky bijí v jeden ráz,
a slyš, teď přelet’ noční můry
a s hůry
jen protrhané, černé chmury,
jak démon by svým vlasem třás’,
jak šílené a běsné stvůry,
jež propasti i skalní sráz
by skryly snáz,
i hrob –
I když se bouře ztiší,
než kolébce jsi vždycky hrobu bližší.