Má člověk právo ptát se po štěstí –
však čí to vina, jestli umře dřív,
než zodpoví mu život otázku,
kde najíti jen jednu chvíli štěstí? –
Zde ne, zde ne... tam štěstí nejvyšší,
kde žádný, žádný, žádný necítí,
kde je jen klid, jen ticho a jen mír,
ne o to „zítra“ starost zžíravá,
ni sykot záští, ani pustý křik; –
kde za nocí těch dlouhých, hlubokých,
hvězd světlo hoří leskem podivným
a velký, plný měsíc vychází
a teskným okem, plným soucitu,
se na ty malé, nízké hroby dívá,
v nichž skončen boj... a mrtvý zvolna stlívá...
Leč tady, tady, u nás, to je boj
a to je zápas na život a smrt,
kde není ani chvíle oddechu,
kde není jedné ruky soucitné,
jež omyla by s čela krev, ó krev,
kde výkřik „světlo!“, který zachví se
do této vřavy, vždy je přehlušen
pokřikem jiných: „chleba! chleba! chleba!“
A co je v této vřavě dětský pláč,
kdy žena, která muži pomáhá
nést mužně války drsné útrapy,
zde v této vřavě lítých útoků
a zmateného spěchu, volání
a v tuto chvíli dítě povije!
A ono roste v rodném táboře
po kolik roků, kolik prvních let
a v hřmění děl se tiše usmívá.
Leč vzrostlé v juna sáhne samochtíc
po meči, přilbě, skloní hlavu svou
a matičku a otce políbí
tak horoucně a jako na věky
a tak se s nimi mlčky rozloučí
a osedlá si svého Pegassa,
ne více dítě, ale celý muž
důvěry plný v slavné vítězství,
a v junném srdci s touhou palčivou
a s okem, jež se leskne nadšením,
odjíždí v dáli – mizí – uniká – –
V boj poctivý své čelo poctivé
a čistou zbraň si junák přinesl
a čistý prapor volné myšlénky
mu nestřísněný vlaje nad hlavou.
Hle, celý muž. – Kde práce pro něho?
Na stranách všech je lítý nepřítel
a den co den se chystá k výpadu –
a práce dost ve vlastním táboře,
probouzet spící, nítit liknavé
a k boji sílit slovem plamenným.
Však junák stojí, krev se bouří v něm
a čelo hoří, ohněm sálá zrak
a touha div že prsa nezboří,
ta touha bít se, touha po činech
a po slávě – – A zatím k večeru
se chýlí den – a hlasy slyšet kol:
„Co tady chce? Jej nikdo nevolal!“
A nikdo si ho více nevšímá,
neb tady dva se dali do hádky
a v zápasu hned meče zlomili,
ty meče, které měli proti vrahům...
A mine den a druhý, třetí zas
a celý tábor tam těm pomáhá
a zaslepen tu žádný nevidí,
že zaskočen už nepřítelem v ráz.
Jen malý hlouček tam se bije s ním
a pádnou zbraní rány rozdává
a ráz a ráz vše drtí napořád,
až vrah ten bujným vztekem soptící
opouští pole s hlavou krvavou.
A na štít klesá vítěz zemdlený
a na celý boj parný vzpomíná...
však není tu, kdo jemně pohladil
by jeho skráně zryté do krve,
a není tady, kdo by náručí
svou objal reka, který umírá,
kdo s čela by pot mrazný utíral
a pozvedal tu hlavu ubohou
a chladný balsám kanul na rány
a tišil jeho teskné blouznění
a s ním, ah s ním byl v chvíli poslední,
kde stydnou údy, zrak se otvírá
tak široce a hledí v ztrnutí,
kdy ještě v posled slova trhaná
se linou z úst a s krví smíšená
se těžce chvějí na stydnoucím retu...
A dobojoval boj svůj poctivý
a viděl snad, že nežil nadarmo.
Tak český básník vždy šel životem –
a to byl zápas na život a smrt.
Leč ve všem trudu, ve vší bolesti
on výš se zvedal křídlem nadšení,
kde jiní dávno ruce dali v klín,
on hrdý ještě prapor nesklonil,
a kde byl boj a zápas největší,
on vždycky byl a pevně v boji stál.
Leč v prapor život psal mu „Odříkání“.
A co si jiní doma hověli,
on jediný, on sám jen bez domova,
bez matky, otce, kterých opustil,
když šel tou cestou za svou myšlénkou –
a bez přátel, bez ženy, bez dětí,
bez místa, kam by hlavu položil,
až přijde stáří, drsný, hrozný host,
bez rodinného krbu, věčně sám
on dále kráčel za svou myšlénkou...
a nepochopen, ztýrán, umlčen
on stokrát cítil, jak je život zlý,
a stokrát cítil hanbu země rodné
a všecko její velké neštěstí,
jež jenom básník cele pochopí,
a kletbu, která psána na čelo
z těch dětí její synům největším –
a v její hoři vlastní zapomněl
a její jen, své štěstí nehledal,
jen slavnou zas buď ona, ona, ona!
A zatím život, hrozný nepřítel
by byl mu srdce z těla vyrval už,
že člověk, a byť byl i muž i rek,
bolestí krutou div že nešílí. –
To lepší smrt je nežli chvíle ty,
kdy nepřítel na volné ruce tvé
ti v smíchu hází pouta otrocká...
A utýrán a k smrti umučen
a bez jediné chvíle oddechu,
pohaněn, tupen, těmi nejvíce,
jimž dal jsi krev i duši duše své,
se vláčíš prachem, kalem usmýkán
přes hloží skal a ostré kamení
k bezedné, tmavé, hrozné propasti,
již u vchodu je psáno: – zapomnění.
A z tvých, z tvých nikdo ruky nezvedne
a nesejme ti s rukou řetězy
a nesvlaží rty mukou zsinalé –
vždyť tys o pomoc ještě nevolal
chraplavým hlasem starce žebráka –
sám pohrdl jsi štěstím pohodlí
a chtěl jsi bít se, chtěl jsi bojovat...
nuž, ještě trp... jen k oné propasti,
ne dál, ne dál, tam bude dokonáno.
A potom snad a byť i po létech
my vzpomenem si, že jsi u nás žil
a že jsi pro nás nežil nadarmo,
ne ty, tvůj duch a tvoje myšlénky –
a snad ti jeden posvětíme vzdech –
a půjdem dál. Snad řeknem ještě: škoda.
Leč život tvůj vždy bude výčitkou
a byť ne pro nás, pro tě vždycky ztracen.