Vše bylo plesáním, v zářící, slavné ráno
se nesl chvalozpěv a hymnů slavných příval
zněl Stvořiteli vstříc, jenž s oblaků se díval
na dílo sedmi dnů – hle, bylo dokonáno...
Vše bylo jas a zář a prvních lidí duší
se nesla modlitba v dík Tvůrci všehomíra
za štěstí života... Duch jediný se vzpírá
té slávě Onoho, v němž soka svého tuší.
Dál hymny zvučely, však nesouladem prvým
se náhle zachvěl ráj, co jásot kolem vzrůstal...
Stál tvůrčí Genius tich opodál a zůstal
nepohnut – jenom blesk zašlehnul pod obrvím.
Víc touhy v srdci měl, než zkojit mohl úkol,
plesati s cheruby, v nadšeném chvalopění
mít obdiv pro dílo, jež jeho dílem není, –
chtěl tvůrcem býti sám, sám blaho síti vůkol.
Vše bylo ples a zář, – se vzdorovitým klidem
on mlčel jediný... Ne to, co Onen určí,
chtěl míti zákonem, sám vlastní silou tvůrčí
se Bohu rovnat chtěl, sám ráj chtěl stvořit lidem.
V té touze nezdolné dal výhost oné slávě,
být jedním z cherubů, již slávu Bohu pěli.
A ke člověku šel, jenž chud a zlítostnělý
pro Evin první hřích byl z ráje vyhnán právě.
A zastal člověka, jenž neměl, čím by stáda
svých ovcí uchránil před zvěří dravou, která,
po krvi žíznivá a lačná, za večera
jak ostražitý vrah se k ovcím jeho vkrádá.
A jemu, Geniu, se zželelo, jak v půtce
s osudem člověk je tak malomocně slabý –
tu ze železa meč daroval jemu, aby
tou zbraní dravého zahnati mohl škůdce.
Však viděl po čase, jak láme se a tříští
ten jeho ideal, člověka šťastným zříti:
na bratra vlastního se s mečem v ruce řítí,
že z otevřených ran krev rudá v zem se prýští.
I poznal Genius, jak strašnou kletbou náhle
je člověku ten dar, jejž dal mu, aby snáze
si život uhájil na trnité své dráze...
A zalkal v bolesti, mráz maje v duši sprahlé.
I šel a uviděl, jak zatím lidé sami
si bohy stvořili, jak blud jich srdce svírá,
zřel, kterak prázdnou jest těch zabloudilých víra,
když v prachu skláněli svá čela před modlami.
I šel, by vyjasnil jim světlem duši bědnou,
jich viděl modlářství a přistoupil k nim blíže,
lid vésti ku spáse chtěl ve znamení kříže,
na němž Bůh-člověk sám pro lidstvo umřel jednou.
Dal světu Genius učení lásky čisté,
jež učí odpouštět i nepřátelů zlobě –
však z toho učení co v krátké zbylo době?
Ze tvého křesťanství co stalo se, ó Kriste?
Ve jménu lásky tvé co fanatismus dravý
vražd páchal, zločinů, ze vznešených tvých zásad
plášť činil hříchů svých, rtem lásku jal se hlásat,
však rukou zlotřilou svým bratřím stínal hlavy.
Rtem kázal o lásce, jež odpouštěti velí
i nepřátelům všem, sám ale vrhal na ně
se jak zvěř divoká a lásku ostřím zbraně
jim hlásal – Genius v dál prchal roztesknělý.
Dál z dýmu požárů, od hranic, které plály,
od kol, v něž vpleteny těl mrtvých byly údy,
od křížů, vztýčených do zkrvavené půdy,
šel v pláči, zatesknil a bloudil širou dálí.
A stanul u lidí, jimž dosud byla cizí
i všecka nenávist, však nepoznali vzájem
ni citu onoho, jenž činí život rájem –
a vložil do srdcí jim lásku čistou, ryzí.
Na místě lásky však se člověk vášní opil...
Ke hvězdám vzlétnout směl té lásky perutěmi, –
byl sražen do prachu svou vášní, padnul k zemi,
ni síly nemaje, jíž znovu by se vzchopil.
Od pustých orgií se odvrátil a na to
se v posled slitoval nad člověkem, jenž darmo
se snažil unésti života těžké jarmo –
by jemu ulevil, člověku podal zlato.
Však divě po zlatě se z lidí honil každý
a kletbou bylo zas, co spásou býti mělo:
za zlato člověk dal svou duši i své tělo,
pro zlato nehrozil se zločinu ni vraždy.
I tenkrát sklamán byv, Genius v hoři maně
na dávný vzpomněl ráj... O velkosti sen krátký
již dosnil v duši své a navracel se zpátky
ku branám ráje zas – nadarmo bušil na ně.
Skryl čelo do dlaní – i v sebe sama víra
již odumřela v něm. Zavřené brány vidí –
hle, zasil neštěstí a smutek v duše lidí,
a proto nyní ráj se jemu neotvírá...
Kdys pyšný odtud šel a luznou tkal si báji
o velikosti své... Tak léta přešla dlouhá
a navždy zůstala jen v duši jeho touha
a smutek bez konce, – sen o ztraceném ráji...