S východem měsíce.
S východem měsíce, kdy večer padá níž
a den se zvolna krátí,
ty stíne mlčící, proč, o čem tady sníš
a co kol hlavy vlá ti?
Jdou stíny večera, jež také v duši mášmáš,
a ticho, smutno vše je.
Ty cítíš, teskno tu, – ty v snech se zadumáš,
a duší vzdech se chvěje.
Hle, měsíc vychází a jeho bílý svit
až do duše ti kane,
ten pohled hluboký zříš podivně se chvít,
jak oko uplakané.
A ty si vzpomínáš na všecko, co jsi žil,
na vše to zašlé záhy,
jak všecko, všecko už jsi v rakev uložil
z té drsné, těžké dráhy.
[7]
Tam všecko dávno spí, co život kdy ti daldal,
v té vůni hrobních květů –
a měsíc vycházel a měsíc zapadal –
co člověk ještě chce tu?
Jen myslit nadarmo, co bylo jedenkrát
a čím to čelo sdráno
a na ty, večer dnes kdo ještě půjdou spat
a neprocitnou ráno.
8