Byl máj, vše v kráse rozkvetalo venku.
V dnu mladosti já tenkrát spatřil jsem
na psacím stole dvojí navštívenku.
Na jedné Láska vlídným dopisem
mne k sobě zvala, Poesie druhou.
A já jsem šel.
Až před palácem stanul
můj bludný krok. Dům celý září planul
a sterá světla míhala se duhou.
Nádherný palác zářil celý v kráse
a všude vzácné květy, pestrá zář,
že v pestrý rej, jenž uvnitř mihotá se,
já bál se vejít, bludný samotář.
Kol po schodišti samé vzácné květy,
že prsa tížil cizí jejich dech,
a mihotavé, steré silhouetty
tančících párů hrály na oknech.
Leč já jsem vstoupil. – Nádherná síň velká
tisíci světly byla ozářena
a u vchodu, hle, krásná, hrdá žena, –
to byla Láska, čarná hostitelka.
Ah, ten zjev ladný duši moji opil
i božská hudba vlídné její řeči –
před takou krásou v úctě zrak jsem sklopil,
neb tato byla světější a větší,
než komu v žití nejkrásnější ráno
z těch, kdo tu umrou, zřít kdy bylo přáno.
Ah, v úžase já byl bych kleknul před ní
a líbal její dlouhý, bílý šat,
leč kolem kol rej tanečníků všední
k ní najednou se kupí odevšad –
jen usmála se a svou krásnou hlavu
mi naklonila lehce ku pozdravu –
a dále šla, se kloníc davem hostí,
jsouc zavěšena v rámě štíhlé slečny,
již jedni kolem zvali Žárlivostí,
co hejsek Rozmar jak stín její věčný
ji z levé strany sálem doprovázel
a z kytice jí trhal růže plné,
a pomačkané lístky dolů házel
a za rozmluvy v chůzi pohodlné
se na dvě první čtverylky s ní zadal.
A ona šla, květ v rukou, ve vlase
i na ňadrech... a za květem květ padal
a ona šla a božsky smála se...
Já hleděl kolem, divnou bázní jatý.
Kol v ruchu, šumu vířilo to sálem,
zář očí, světel, plnící sál zlatý
a drahokamy posázené šaty
se míhaly kol v reji neustálém.
Sta zářících se usmívalo lící,
ta božská žena v kruhu stála-li,
skráň klonily tu davy šeptající
a divou vášní oči sálaly.
V divokém reji, v roztouženém víru
líc mnohá nachem vzplála pobledlá –
až k vůli změně potom ku klavíru
na chvíli zvolna Nuda usedla,
co Lež, ta svůdná čarodějka malá,
zmrzlinu lžičkou sladce pojídala.
Nevěra k oknu sedla v ústraní,
Hřích za ní šel, žár divý v očích svit’ mu.
A Nuda hrála valčík profanní
a páry v jeho kolébavém rythmu
kol tančily, vše bylo jedna směs.
Jen Pravda smutna byla v onom davu
a její zrak se z páru na pár nes’...
Odešla záhy, mlčky kloníc hlavu.
A já se díval udivení pln
profanním zrakem ve vír těchto vln,
nad nimiž Lásky krásná, světlá hlava
zářila v kráse, která jako duha
se pnula nejvýš, zářící a smavá.
Teď kynula a premovaný sluha
kol zmrzlinu na zlatém tácku nosil.
Ó paní, víš, oč pohled můj tě prosil?
Leč ty jsi se tam dále bavila
a sotva jsi se družky zbavila,
hle, míh’ se sálem jakýs nový zjev
a zrovna k tobě – ach, to drahý host,
dva dobří známí tvoji: prchlý Hněv
a nalíčená slečna Titěrnost.
Ty zlíbala jsi ústa této ženy,
jež v sladký úsměv rty své ladila,
šat beze studu majíc vystřižený,
svým vějířem se lehce chladila,
co on stál vedle, vrásky na skráni,
žloutenku v tváři, nedbale se kloně.
Pro oba více než jen usmání
jsi měla; měla’s vedle místa pro ně
i čas i pohled, vřelá, sladká slova
i úsměv, který krášlil tě vždy znova.
Od tebe ke mně Žárlivost teď spěla
a co ty s nimi, bavil jsem se s ní.
I Nuda ke mně přišla po písni
a Sobeckost se kolem procházela.
A u tebe už zatím slečna Lež.
Ó jak ten smích ti roztomile sluší,
ba víc, než tvému společníku pleš.
Kol tebe dělal kruhy stále užší,
teď nadýmá své tváře do měchu
a čechrá svoje čupřinaté vlasy.
Co hezkého a zdvořilého asi
jsi jemu řekla, panu Výsměchu?
On usmál se – já náhle potkal nyní
tu, již jsem znal už kolik dlouhých roků;
ta bývala i tvojí přítelkyní
a teď měla tak hvězdno v tmavém oku.
To byla Touha, s Bolestí se vedla –
tys obě více poznat nedovedla
v tom hlučném víru, který kolem nás
se ve tvém zlatém sále chvěl a třás’...
Já toužil z toho šíleného reje,
kde neměla jsi pro mne jedné chvilky,
kde hemžily se divné obličeje
a stavěly se řady do čtverylky
a míhaly se stíny, tvoji známí.
Mně, věř, se tyto zjevy zhnusily,
ty nalíčené, vyfintěné dámy,
jež stáří šminkou skrývat musily...
Hle, v přízeň tvou se potměšile vkrádá
cetkami zlata ověnčená Zráda,
co Marnivost, jež dávno stářím vadla,
se nepohnula téměř od zrcadla,
tam přes ramena Koketnosti zříc,
jež milenců už měla na tisíc
a neznámo, co ještě jich se naždá
po prodajném tom víně přízně její...
A Bůh jen ví, čím v rohu s Beznadějí
se bavil Smutek, co tam Samovražda
jim kývala a její ruka malá
si rukovětí dýky zahrávala.
Tvář její byla bledá – proto snad
hleděla sobě stále zakrývat
vějířem chorou, unavenou hlavu...
U okna Rozkoš, čarokrásná paní,
pohledem nyvým dívala se ven,
a usmála se mlčky. Těsně za ní
o křeslo opřen suchý gentleman
kolíbal hlavou zvolna v taktu líném.
Zde pána toho jmenovali Spleenem.
Teď po bok její Vášeň sedla, u dna
zářivých očí zžírající plamen,
a Nevinnost kde seděla dřív cudná,
tam perly kolem nahých, plných ramen
teď dáma, která všelijak prý žila,
na polštář svůdně hlavu položila
a chytajíc dřív dlouhou chvílí lelky,
převzala nyní úřad hostitelky,
když tato v dlouhém, pocuchaném vlase,
a tratíc náhle téměř podoby,
churavá odtud tajně vzdálila se
a, jak se řeklo, padla do mdloby.
Já zdvihnul jeden z ruky její květ
a jako štvaný první vyběh’ sám,
ba mním, v tom spěchu že i poroučet
jsem zapomněl se oněm maitressám...
Kde bloudil jsem, já nevím. Zdálo se mi,
že pusto je i prázdno kol i ve mně,
že jaro více nezadýchá zemí
a nezaplane hvězda v šerém temně,
že bude věčně smutno. – Podzim táh’,
a já jak šel jsem v pustých mrákotách,
jsem v duši slyšel nápěv opilý
a v duchu řek’ jsem sobě: v žití není
nám břehu, jehož bídní, opuštění
by v záchranu se rukou chopili.
Vše lže, co z hříchu hřích zas nový zrodil,
a v první úsměv, v první čisté snění
vzbuzení hrozné vždy nám padne v podíl...
Kdos položil teď ruce na skráně mi.
To osamělý, tichý dívčí zjev
stál vedle mne a v zrak mi patřil němý.
Já neznámým se blahem pozachvěv
jsem prosil ji: „Kdos, paní sličná, rci mi?“ –
„Ta,“ pravila, „jež uvede tě k oné,
k níž cesta vede lesy mlčícími,
ať jitro je, ať západ krví tone.“
„A ona, paní sladká?“ – „V její říš
tě uvedu, tam duši pohřížíš
v zrak její slunný, tam ji poznáš v kráse,
jak náruč její vlídně otvírá se
těm, jež k ní rodná sestra její vede.“
„Leč paní,“ děl jsem, „nevím, co to jest,
však nad mou hlavou někdo chmury přede,
a já v nich hasnout viděl tolik hvězd.
Já nevím proč, leč zdá se mi, že náhle
mé srdce je tak vymřelé a zpráhlé.
Vždyť člověk myslí často, že jde k ráji,
kde někdo vstříc mu růži podává, –
a zatím drsně celou otrhá ji
a vstříc mu hodí slova bodavá,
z nichž každé v čele studí jako zmije,
kde myšlénka se bědně zamotá – –
Jak jméno paní tvojí?“ – „Poesie.“
„A tvé, ty drahé dítě?“ – „Samota.“
Já nevím, co to táhlo duší mou...
My stáli jsme a v dálku hleděli.
Kol večer byl, jak bývá před zimou,
hlubokým, němým smutkem prochvělý.
Mlčící pára zvolna táhla z řeky,
a my šli zvolna blízké noci vstříc.
Kdes daleko zněl nápěv bolný, měkký,
jenž rozechvíval duši víc a víc.
My v noci byli sami, sami, sami.
Ví Bůh, kdo slzy do oka mi dal,
když v dáli mezi stromů korunami
krvavý měsíc tiše zapadal
a velkým, smutným okem hleděl v dáli,
kde první hvězdy blyskotavě vzplály.
Já teď se ptal své družky: „Smím já chudý
jít k paní tvé, ve zlatý její chrám?
A kde je ona? Pověz, kam a kudy
jde cesta k ní a kde ji uhlídám?“
„Je vždy a všude,“ ona tiše děla,
„jen otevřený míti zrak i sluch,
kde slepá massa nikdy neviděla
zář, stíny, žití bájíplný ruch.
Hle,“ pravila a rukou kynula –
a pod stromem jsem viděl sedět v trávě
prostičkou dívku. Z očí linula
se záře jí a rozlévala v slávě
se prostovlasou, krásnou hlavou její.
A jak teď zvedla velké oko snící,
já četl v něm, v tom bledém obličeji
vše, co jen lásky může oko říci.
A usmála se, jak jsem hleděl na ni,
a zašeptala: „Chceš být, hochu, mým?“
A já jsem řek’: „Ó, svatá, drahá paní,
já ztracený a chudý nevím ani,
zda lem tvých šatů v pláči zlíbat smím.“
Teď bílé, krásné ruce vztáhla jen –
a na rtech cítě její pocel žhoucí,
jsem nepoznanou touhou opojen
na srdci svém i její slyšel tlouci...
Kol byla noc, leč z její očí plála
dne jasným ohněm záře neustálá.