Dobyté prapory.
Před lety jednou šel jsem zamyšlený
a hlavu plnou těžkých dum –
praporů starých byly plné stěny,
jež zdobily tu cizí museum.
Tam chlubný Němec s fádním Angličanem
kol chodil, skřipec na nose,
a krev uviděv na praporu rvaném,
v Baedekru hledal, jak vše stalo se.
Mně sevřelo to srdce, oči upna
na trofeje ty, byl bych rád
všem vrátil zpátky, co kde chátra zpupná
vyrvala z dlaní reků jedenkrát.
To stálo krev, ó mnoho, mnoho krve,
ten každý prapor z rukou těch,
co drahé bylo pro nadšení prvé,
teď cizí chátře je tu pro posměch.
A myšlénka mne bodla jako dýka,
že je to, jako život náš
když urve prapor štěstí a jím smýká
ti v blátě, prachem, až jej nepoznáš...
82