Zda šli jste někdy...

Zda šli jste někdy...
Zda šli jste někdy nocí tmavou, v těch nekonečných, pustých tmách, kde z nenadání vaší hlavou jakýsi teskný nápěv táh’? – Zda šli jste dlouho sami, sami, v bolestné jakés předtuše, s trudnými náhle vzpomínkami a smutkem, jenž pad’ do duše? – Zda šli jste někdy nocí dlouhou a rozželeni v srdci svém jste zachvěli se náhle touhou po lidském hlase jediném? – Jak vám by bylo v noci oné, tak mně je, smutno, včera, dnes... vše kol mne v teskné mlze tone a starý žal se v duši snes’. Já z mrákotného snění procit’ chud, unaven a zvolna stár a opuštění hrůzný pocit mne náhle chvátí v dravý spár. 84 Já žitím šel v kraj pustý, holý, sám šel jsem tolik dlouhých let a prvně dnes mne z duše bolí, že šťastným být jsem nedoved’. Mne bolí teď, že život celý za lásku dal mi lživý klam a že teď v smutku osamělý jdu tmou a nevím, proč a kam. Mne bolí teď, že život mizí, a zbytečným že v světě jsem, že v celém žití byl jsem cizí všem, jež jsem rád měl v srdci svém. Mne bolí teď, že bludnou poutí jsem lhostejný šel kolem těch, jež v ústrety snad chvíli jdou ti se září v něžných pohledech. Mne bolí teď a v srdci pálí, že kdy jsem věřil jedné z nich! Žel dnů, jež na to prchly v dáli, žel nocí, v stesku probděných! Mne bolí teď a pálí v čele, že vzpomínal jsem kolik let, co život prchal bez účele a já být šťastným nedoved’. A návratu teď zpátky není... Stesk jenom zbývá dumavý, – a hořký zápas o chléb denní tě vysílí a unaví. 85 A sám jdeš – kam a proč a k čemu? Vše neznámo, ty pouze víš, že dřív snad bude konec všemu, než cíl své cesty pozdravíš. – Zda šli jste někdy nocí tmavou, v těch nekonečných, pustých tmách, kde z nenadání vaší hlavou jakýsi teskný nápěv táh’? – Tak dnes mi náhle nitrem plane zapadlá píseň lásky, jež lká v duši mukou rozervané, že v bolestech se zachvěješ. Tak zpěv ten dnes mi duši zrývá, stesk toho, kdo jde nocí sám. Naslouchá... nic se neozývá... a dál noc padá v náruč tmám... 86