Zda šli jste někdy nocí tmavou,
v těch nekonečných, pustých tmách,
kde z nenadání vaší hlavou
jakýsi teskný nápěv táh’? –
Zda šli jste dlouho sami, sami,
v bolestné jakés předtuše,
s trudnými náhle vzpomínkami
a smutkem, jenž pad’ do duše? –
Zda šli jste někdy nocí dlouhou
a rozželeni v srdci svém
jste zachvěli se náhle touhou
po lidském hlase jediném? –
Jak vám by bylo v noci oné,
tak mně je, smutno, včera, dnes...
vše kol mne v teskné mlze tone
a starý žal se v duši snes’.
Já z mrákotného snění procit’
chud, unaven a zvolna stár
a opuštění hrůzný pocit
mne náhle chvátí v dravý spár.
Já žitím šel v kraj pustý, holý,
sám šel jsem tolik dlouhých let
a prvně dnes mne z duše bolí,
že šťastným být jsem nedoved’.
Mne bolí teď, že život celý
za lásku dal mi lživý klam
a že teď v smutku osamělý
jdu tmou a nevím, proč a kam.
Mne bolí teď, že život mizí,
a zbytečným že v světě jsem,
že v celém žití byl jsem cizí
všem, jež jsem rád měl v srdci svém.
Mne bolí teď, že bludnou poutí
jsem lhostejný šel kolem těch,
jež v ústrety snad chvíli jdou ti
se září v něžných pohledech.
Mne bolí teď a v srdci pálí,
že kdy jsem věřil jedné z nich!
Žel dnů, jež na to prchly v dáli,
žel nocí, v stesku probděných!
Mne bolí teď a pálí v čele,
že vzpomínal jsem kolik let,
co život prchal bez účele
a já být šťastným nedoved’.
A návratu teď zpátky není...
Stesk jenom zbývá dumavý, –
a hořký zápas o chléb denní
tě vysílí a unaví.
A sám jdeš – kam a proč a k čemu?
Vše neznámo, ty pouze víš,
že dřív snad bude konec všemu,
než cíl své cesty pozdravíš. –
Zda šli jste někdy nocí tmavou,
v těch nekonečných, pustých tmách,
kde z nenadání vaší hlavou
jakýsi teskný nápěv táh’? –
Tak dnes mi náhle nitrem plane
zapadlá píseň lásky, jež
lká v duši mukou rozervané,
že v bolestech se zachvěješ.
Tak zpěv ten dnes mi duši zrývá,
stesk toho, kdo jde nocí sám.
Naslouchá... nic se neozývá...
a dál noc padá v náruč tmám...