Sloky melancholické.
Strom uschne bez vláhy a v poli zvadne květ,
nesvlažen kapkou rosyrosy,
a v smutku srdce mé už tolik dlouhých let
za trochu lásky prosí.
Jen krůpěj jedinou, bych svlažil zprahlý ret,
z té lásky věčné studny, –
to srdce bez lásky jak bez rosy je květ,
jim stejný los je trudný.
***
I ke mně Láska též, ta sladká boží dceř
šla v jitru žití zlatém
a vlídně šeptala: ó miluj, žij a věř, –
leč záhy prchla s chvatem.
A řekla Samota: dál sám se cestou beř
a zapomeň, co bolí. –
Tak jsem teď ve světě jak šípku planý keř,
jenž sám kdes vadne v poli...
***
89
A tak jsem léta žil a v smutku teď se ptám,
zda to se žitím zove?
A nyní po letech víc ani nedoufám
v div lásky jakés nové.
Tak zvyklý samotě zrak do tmy upírám
po divných očí kráse – –
a skláním hlavu svou; já zvykl žíti sám
a sám již umru, zdá se.
90