Myšlénka mi divná hlavou víří,
jak by, pro bůh, u nás bylo as,
kdyby dávní naši bohatýři
v našem věku žili s námi zas.
A tu v divném nadšení jak planu,
vídám, jak by Záboj, slavný rek,
na Letné nám učil domobranu
znáti systém našich zadovek.
Pěvec Lumír o zimě a hladu
ve svrchníčku chodil by se ptát,
kdo by mu vzal sbírku do nákladu –
pak by hladem umřel jedenkrát...
Truchlila by Praha, truchlil venek,
národ kvítí v rakev by mu klad’,
Popelková slečna z navštívenek
lyru by mu dala udělat...
Otec Žižka, válečník ten tuhý,
v kavárně hrál šach by každý den,
až pak jistě byl by za zásluhy
na majora střelců povýšen.
V hodnosti té na koni i pěšky
nepřátelům přísahal by zmar,
na manévrech šlapal do vojtěšky,
s mužstvem věrným obleh’ pivovar.
A zas vidím: školství slavný znatel,
Komenský, do místních školních rad
byl by volen, nebo za pakatel
dvacet roků musil suplovat.
Vidím jej, a jasně říci mohu,
z „oprávce“ jak svůj by brousil um
a pak večer šel si pro zálohu
do „Jarého Věku“ k Šimáčkům.
Ke Skrétovi jistě jednou z rána,
jak to chce náš pokročilý věk,
deputace šla by žádat pána
o jakýsi ctěný příspěvek.
I jej stih’ by osud krutý, strašný,
před kterým už nikdo není jist
v době, kdy i k vysvěcení kašny
slavnostní se vydat musí list.
Lomnický by psával u notáře,
či los měl snad méně nevděčný:
za usmání místo honoráře
památníky psal by pro slečny.
Ze starých by znělek dělal nové,
u „Věnec“ je krasoumně vil,
když by kdos po stránce jazykové
poklésky mu levně opravil...