Z nápadů Slavomíra Lubora Bořity Hvězdnatého, poety-facíra.
Múzo, Múzo, ještě jednou
Múzo drahá! viz mne, hle,
kterak chýlím hlavu bědnou
i své tělo vytáhlé.
Ve hlavě mne nápad šimrá –
Múzo, chop mne za ruku,
bez tebe jsem pouhý nimra,
ani řádky nestluku.
A já rád bych zapěl přece
o té zimě, plné běd,
která i těm kaprům v řece
asi leze za nehet.
A já sám, ach, mrazem stuhlý
ptám se už teď kolik dní,
jak je těm, jimž dojde uhlí
i ten krejcar poslední.
151
A v tom přemýšlení nápad
přemoudrý mně hlavou kmit’
a já slavně počal chápat,
jak té zimě zabránit:
V redakci, ach, každé stojí
koš – ó, mnohým známý přec,
němý svědek lásky mojí
a mé Múzy blíženec.
Oh, jak fůry básní dáví
jako moloch beztvárný,
a nás hodí s nebe slávy
do – redakční Listárny...
Bože, co se v světě tropí,
člověku je do pláče –
redaktorka námi topí,
námi peče koláče!
(Mne si redaktor vždy chválil:
co měl styky se mnou, ach,
groše v uhlí nepropálil,
básní mých ten krutý vrah!)
Nuž ať tedy chudým dá se
stý díl aspoň z básní těch –
postačí to k jejich spáse
v nejmraznějších zimních dnech.
Zmírní se jich osud krutý,
polepší se světa řád –
básněmi, jež zamítnuty,
můž’ se celá Praha hřát!
152
Ulici sám aspoň jednu
vezmu já si na starost:
v kufru sáhnu jenom ke dnu,
mám tam ještě básní dost.
Ano, nechať Lidskost žije!
skromně zastru svoji tvář
a i tři své tragedie
dám své vlasti na oltář...
153