Mému vis-à-vis.
Ó smilujte se, drahá, buďte ženou,
jíž srdce, vždy tak plné lásky, velí
být milosrdnou třeba k nepříteli,
když za lék prosí s myslí zbolestněnou.
Ó buďte, drahá, jako seraf bílý,
jenž ve svém srdci vždy jen lásku hlídá
a tam, kde sedne neštěstí a bída,
vždy s požehnáním hvězdné čelo schýlí.
Já darmo ptám se, kde je v světě štěstí,
jsem zmítán bouří, kde mi spásy není –
ó buďte vy mi po dnech utrpení
tou holubicí s míru ratolestí!
Já spatřil vás, jak u okna jste stála...
a pokoje víc nemám z chvíle oné,
má hlava stůně, srdce v mukách tone
a marná touha v chorých prsou sálá...
Já nemám klidu, na vás myslím pouze,
a šílenství až k zoufalosti štve mne – –
ó buďte zoří do té noci temné,
ó buďte lékem beznadějné touze!
154
Já chvěji se, když píšu tyto řádky...
Ó vraťte mi můj klid, ty zašlé chvíle,
když básníval jsem v snění hlavu chýle –
ó vraťte mi to tiché štěstí zpátky!
Ó smilujte se, slyšte prosbu vroucí,
ať srdce v mukách netouží jen plano –
a přestaňte už jednou na piano
ty hrozné škály každodenně tlouci!
155