Dnes po letech zas táhne duší mou to
jak ptačí zpěv a je mi tak, jak náhle
by štěstí paprsk hřál mé nitro zprahlé,
a jak by duch můj staré ztřásal pouto.
A dívám se v ten zašlý život dlouhý...
Zas dítě jsem, jež bez bázně se dívá
tím okem čistým, jak to dětství splývá
s tím tlumným mořem nekonečné touhy.
V tom prahu dětství chvěji se své o sny,
jak tušil bych... Však celá zem tak tichá,
z těch tmavých lesů věčné jaro dýchá
a láskou kyne zkvetlý pažit rosný.
A zdá se mi, že kdos se shýbá ke mně,
a zdá se mi, že znícených těch skrání
ovívá sladkým dechem požehnání
a „básníkem buď!“ vánkem šepce jemně.
„Buď básníkem!“ – Co chvějí se ty háje?
„Buď básníkem!“ – Co vlna zpěvem zurčí? –
A já šel v svět, a myšlénka ta tvůrčí
ta se mnou šla a všechna, všechna má je!
Ó básník, básník! – A já pouze zpíval,
jak ptáče z jara v zkvetlém zpívá keři,
tak ze srdce, jež miluje a věří,
jímž z krásy číše víno snů jsem píval.
A já pěl mladou, čistou lásku svoji,
své Růže krásu, tklivý úsměv její,
i záři hvězd v tom božském obličeji,
jejž prvně zlíbat ret se chví a bojí.
A já pěl tiché, svaté svoje štěstí –
i lidu svého pěl jsem bídu žhavou.
A já pěl písně, jako pustou hlavou
kdy výkřik zní a jako pouto chřestí.
A píseň má jak bědnou zemí létla,
tu vínkem tkla se krvavého čela,
tu náhle bouří, hromem zahučela,
leč všude nesla nadšení a světla.
A národ vstal. On nesměl zahynouti!
Leč, on kdy v lepší probouzel se žití,
má hlava zvolna zimu stáří cítí,
já cítil se už u cíle své pouti...
A poprv dnes, tak sám a k smrti zmdlený
jsem přemýšlel, co tento život dal mi...
Trn odříkání v suchou snítku palmy
a bídy hloží v laur ten poblácený.
Já k vůli lidu zapomněl sám sebe,
snů o svém štěstí... a teď stáří zima
kol dýše mráz, má mrtvá láska dřímá
a odříkání srdce moje zebe.
A když jsem hynul, za kus chleba prose,
za trochu lásky – a kdy mřel jsem hladem,
tu náhle zas jak tehdá v srdci mladém
mně slávy, slávy, slávy zastesklo se.
Mně líto bylo, že mi nedopřáno
z té číše slávy žhoucím retem píti,
mně líto bylo, dřív že prchne žití,
i mně než slávy zaskvěje se ráno.
Až z nemocnice vynesou mne jednou,
zda básníka se rozpomene kdosi,
jak celý národ ve své duši nosí? –
Leč u nás?... Sotva. Spíše kámen zvednou.
Leč přec, ač mrtev, dočkal jsem se slávy,
jak celý národ kol mé rakve kráčí,
ne v zoufání sic a ne v němém pláči,
leč v oku žár a hrdě vzhůru hlavy.
A to je tak: za práce život celý
když básník jenom nemá slova díků,
já stal se aspoň kmánem granátníků
a s pohřbem mým jsem čekal na neděli.
V té hodnosti pak zasvitla mi sláva;
když bez ní básník, básník umřít musí –
neb lid, jak známo, chodí na funusy,
kde turecký jej buben očekává.