Z denníku zemřelého básníka.

Bohdan Kaminský

Dnes po letech zas táhne duší mou to jak ptačí zpěv a je mi tak, jak náhle by štěstí paprsk hřál nitro zprahlé, a jak by duch můj staré ztřásal pouto. A dívám se v ten zašlý život dlouhý... Zas dítě jsem, jež bez bázně se dívá tím okem čistým, jak to dětství splývá s tím tlumným mořem nekonečné touhy. V tom prahu dětství chvěji se své o sny, jak tušil bych... Však celá zem tak tichá, z těch tmavých lesů věčné jaro dýchá a láskou kyne zkvetlý pažit rosný. A zdá se mi, že kdos se shýbá ke mně, a zdá se mi, že znícených těch skrání ovívá sladkým dechem požehnání abásníkem buď!“ vánkem šepce jemně. Buď básníkem!“ – Co chvějí se ty háje? Buď básníkem!“ – Co vlna zpěvem zurčí? – A šel v svět, a myšlénka ta tvůrčí ta se mnou šla a všechna, všechna je! Ó básník, básník! – A pouze zpíval, jak ptáče z jara v zkvetlém zpívá keři, tak ze srdce, jež miluje a věří, jímž z krásy číše víno snů jsem píval. A pěl mladou, čistou lásku svoji, své Růže krásu, tklivý úsměv její, i záři hvězd v tom božském obličeji, jejž prvně zlíbat ret se chví a bojí. A pěl tiché, svaté svoje štěstí i lidu svého pěl jsem bídu žhavou. A pěl písně, jako pustou hlavou kdy výkřik zní a jako pouto chřestí. A píseň jak bědnou zemí létla, tu vínkem tkla se krvavého čela, tu náhle bouří, hromem zahučela, leč všude nesla nadšení a světla. A národ vstal. On nesměl zahynouti! Leč, on kdy v lepší probouzel se žití, hlava zvolna zimu stáří cítí, cítil se u cíle své pouti... A poprv dnes, tak sám a k smrti zmdlený jsem přemýšlel, co tento život dal mi... Trn odříkání v suchou snítku palmy a bídy hloží v laur ten poblácený. k vůli lidu zapomněl sám sebe, snů o svém štěstí... a teď stáří zima kol dýše mráz, mrtvá láska dřímá a odříkání srdce moje zebe. A když jsem hynul, za kus chleba prose, za trochu láskya kdy mřel jsem hladem, tu náhle zas jak tehdá v srdci mladém mně slávy, slávy, slávy zastesklo se. Mně líto bylo, že mi nedopřáno z číše slávy žhoucím retem píti, mně líto bylo, dřív že prchne žití, i mně než slávy zaskvěje se ráno. z nemocnice vynesou mne jednou, zda básníka se rozpomene kdosi, jak celý národ ve své duši nosí? – Leč u nás?... Sotva. Spíše kámen zvednou. Leč přec, mrtev, dočkal jsem se slávy, jak celý národ kol rakve kráčí, ne v zoufání sic a ne v němém pláči, leč v oku žár a hrdě vzhůru hlavy. A to je tak: za práce život celý když básník jenom nemá slova díků, stal se aspoň kmánem granátníků a s pohřbem mým jsem čekal na neděli. V hodnosti pak zasvitla mi sláva; když bez básník, básník umřít musí neb lid, jak známo, chodí na funusy, kde turecký jej buben očekává.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

219. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KDYŽ ODLÉTALI PTÁCI (Antonín Klášterský)
  2. JEN V VZPOMÍNKÁCH... (František Hais)
  3. Exules filii Hevae. (Xaver Dvořák)
  4. NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (Ferdinand Tomek)
  5. MODLITBA. (Karel Mašek)
  6. Ve druhém jaře. (František Serafínský Procházka)
  7. Den štěstí. (Bohdan Kaminský)
  8. Národní píseň. (Karel Babánek)
  9. PAMÁTKY MLÁDÍ. (Irma Geisslová)
  10. V PROBUZENÍ. (Jaroslav Vrchlický)