Z denníku zemřelého básníka.

Z denníku zemřelého básníka.
Dnes po letech zas táhne duší mou to jak ptačí zpěv a je mi tak, jak náhle by štěstí paprsk hřál mé nitro zprahlé, a jak by duch můj staré ztřásal pouto. A dívám se v ten zašlý život dlouhý... Zas dítě jsem, jež bez bázně se dívá tím okem čistým, jak to dětství splývá s tím tlumným mořem nekonečné touhy. V tom prahu dětství chvěji se své o sny, jak tušil bych... Však celá zem tak tichá, z těch tmavých lesů věčné jaro dýchá a láskou kyne zkvetlý pažit rosný. A zdá se mi, že kdos se shýbá ke mně, a zdá se mi, že znícených těch skrání ovívá sladkým dechem požehnání a „básníkem buď!“ vánkem šepce jemně. „Buď básníkem!“ – Co chvějí se ty háje? „Buď básníkem!“ – Co vlna zpěvem zurčí? – A já šel v svět, a myšlénka ta tvůrčí ta se mnou šla a všechna, všechna má je! 156 Ó básník, básník! – A já pouze zpíval, jak ptáče z jara v zkvetlém zpívá keři, tak ze srdce, jež miluje a věří, jímž z krásy číše víno snů jsem píval. A já pěl mladou, čistou lásku svoji, své Růže krásu, tklivý úsměv její, i záři hvězd v tom božském obličeji, jejž prvně zlíbat ret se chví a bojí. A já pěl tiché, svaté svoje štěstí – i lidu svého pěl jsem bídu žhavou. A já pěl písně, jako pustou hlavou kdy výkřik zní a jako pouto chřestí. A píseň má jak bědnou zemí létla, tu vínkem tkla se krvavého čela, tu náhle bouří, hromem zahučela, leč všude nesla nadšení a světla. A národ vstal. On nesměl zahynouti! Leč, on kdy v lepší probouzel se žití, má hlava zvolna zimu stáří cítí, já cítil se už u cíle své pouti... A poprv dnes, tak sám a k smrti zmdlený jsem přemýšlel, co tento život dal mi... Trn odříkání v suchou snítku palmy a bídy hloží v laur ten poblácený. Já k vůli lidu zapomněl sám sebe, snů o svém štěstí... a teď stáří zima kol dýše mráz, má mrtvá láska dřímá a odříkání srdce moje zebe. 157 A když jsem hynul, za kus chleba prose, za trochu lásky – a kdy mřel jsem hlademhladem, tu náhle zas jak tehdá v srdci mladém mně slávy, slávy, slávy zastesklo se. Mně líto bylo, že mi nedopřáno z té číše slávy žhoucím retem píti, mně líto bylo, dřív že prchne žití, i mně než slávy zaskvěje se ráno. Až z nemocnice vynesou mne jednou, zda básníka se rozpomene kdosi, jak celý národ ve své duši nosí? – Leč u nás?... Sotva. Spíše kámen zvednou. Leč přec, ač mrtev, dočkal jsem se slávy, jak celý národ kol mé rakve kráčí, ne v zoufání sic a ne v němém pláči, leč v oku žár a hrdě vzhůru hlavy. A to je tak: za práce život celý když básník jenom nemá slova díků, já stal se aspoň kmánem granátníků a s pohřbem mým jsem čekal na neděli. V té hodnosti pak zasvitla mi sláva; když bez ní básník, básník umřít musí – neb lid, jak známo, chodí na funusy, kde turecký jej buben očekává. 158 Obsah. Strana Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů3 Divný sen15 Stávka literátů17 Záboj, Slávoj i Luděk36 Ballada o šelmosmrtiči40 Vzorný dopisovatel42 Vlas slečny Elsy54 Meditace o drožkáři60 Romance o paní Bábi62 Romance o metaři65 Talmi-lord68 Muž s pekelným strojem70 Figurka72 Mladému poupátku74 Vymodlený ženich76 Romance78 Žala trávu moje milá80 Píseň ku chvále vína82 V letním zátiší84 Nové knihy86 Hloupá pohádka88 Kdo lidi učí lásce89 O muzice90 Povzdech nadějného lyrika92 Osud kokety93 Pan Skřivánek94 [159] Strana Verše96 Ballada o kříži97 Óda na dlouhé šosy99 Věčnost101 Je práce poklad největší103 Příchod jara104 Bába letí106 V Amorových šípů dešti107 Romance108 Oj, ty štědrý večere!109 Z písní milostných I.–VIII.110–119 Z letního bytu I.–II.121–123 Nesmysl125 Hloupý Honza127 Píseň129 Na vojnu verbujou130 Píseň historického malíře131 Mladý pán133 Slavnostní výbor135 Česká chalupa139 Abonentka142 Na letním bytě144 Nuda146 V masopustním víru148 Z nápadu Slavomíra, Lubora, Bořity Hvězd- natého, poety-facíra151 Mému vis-à-vis154 Z denníku zamřelého básníka156
E: zd; 2002 [160]