VÁCLAV VAVŘINEC RAINER
(1886)
Pád Gigantů... Ach, než v ten obraz vložil
jsi duši svou, své srdce a svou krev,
co trpěl jsi a co jsi v mukách prožil,
ty, duchem obr, v pláči zaúpěv
nad vlastí svou, jíž po zoufalém vzdoru
zlý osud nechal pouze Bílou horu!
A v onen čas do ztrnulého prázdna,
v noc, kterou zčeřil velký, hrozný pád,
v tmu propasti, jež kolem zela srázná,
v křik zoufalý a lání dragonád,
v to ticho mrtvé, v mlhu těžkých mračen
tys, mistře, přišel veliký a nadšen.
Tvá rodná země snila těžké dumy,
na každém květu ležel ostrý mráz,
vše bylo stín a tma, a noc a rumy,
když ty jsi s volných skrání chmury střás,
a nadšení syn pravý v letu smělém
svět nový’s tvořil: nestřísněným čelem.
Když všechno spalo, se svými bděls druhy,
když všechno v poutech, vy jen, děti Mus,
jste hymnou hřměli v udupané luhy,
19
a do mrákotné noci běd a hrůz
svým tónem, štětcem, dlátem hrdě vmetli
jste rudý blesk a zoře paprsk světlý.
Když cizí vichr dusil česká slova,
vy mluvili jste řečí strun a dlát,
vy tušili jste slunce démantová
z pochmurných mraků v budoucnosti plát, –
a věděli jste: řeč ta nejlíp hlásá,
čím národ národem, a kde mu spása!
A ten lid vstal – zas trvá, žije, žije,
a dojat zírá na báječný svět
tvé zkamenělé, slavné poesie,
jíž věky všecky budou rozumět,
jež stokrát přečká pro vše věky příští
ty, kdo váš národ štvali k popravišti...
20