Jenž opředl jsi svatý Vyšehrad
nádherným kouzlem světlých vidin Svých,
v nichž k nesmrtelnému se životu
v Tvých bohatýrských zpěvech budily
vznešených bájí velké postavy –
sám naposledy, světlý bohatýr,
Jsi k posvátnému Vyšehradu spěl
v smutečních zvonů dumném hlaholu...
A uvítal Tě starý Vyšehrad
v bolesti němé, očekával Tě
jak vítěze, jenž z boje vrací se
pokrytý slávou, s laurem na skráni –
tak vítěz jde, leč k smrti unaven
i štít i meč i přílbu odkládá
a hlavu sklání, aby ve spánku
klid věčný našel... Na konci Tvých dnů,
když k posvěceným skráním pěvcovým
Smrt sklonila se němým polibkem,
jímž v nesmrtelnost uvítala Tě,
v zem uložili Tebe posvátnou –
a Ty Jsi zašel tich a mlčící
ze rmutu života ve světlou říš
Svých vidin zářících a světlých snů,
jež kdy Jsi opřed kouzlem veršů Svých
Tak ze života, kde’s byl bludný host,
Jsi slávou pokrytý se navrátil
v kruh světlý oněch, kteří mrtví jsou,
a přece žíti budou na věky,
ve světlou říši tu, kam často se
u vytržení upíral Tvůj zrak
a kde jsi vídal stíny zářící
a světlé zjevy, jimžto nad čelem
plá hvězdný jas a kteréž v duši Tvé
tak žily a dál budou v básních Tvých
žít na věky v té záři, setkané
z paprsků hvězd a svitu měsíce,
jimž sestrou byla Poesie Tvá.
Skráň snivá, v nížto tiše vykvetly
ty luzné báje nevadnoucích krás,
v prach rozpadne se v klíně hřbitova,
však co kdy žilo v srdci, snění Tvém,
žít bude dál a do všech příštích dob
nad hesla dne i rmuty života
i nad zápasy bojujících stran
zářivě bude pláti budoucím,
jak do života zlatou vzpomínkou
čarovná svítí z dětství pohádka...
A od posvátných Vyšehradu stěn
vždy mezi těmi, kteří mrtvi jsou
a žijí dál, za nocí měsíčních,
když usne zem a nad ní v objetí
jde Krása a jde Láska, sestry dvě,
z nichž každá srdce lidí odmyká
snům hvězdným –: i Tvůj vždycky poznovu
zpěv slyšeti tam bude vznešený!
A báje ty, jež Tobě šeptala
Tvá poesie hvězdná, znovu vždy
žít nesmrtelným budou životem
a těšit všude tam, kde nezavrou
svých srdcí Kráse, jež jak přelud bílý
v objetí Lásky k srdcím těm se schýlí...