Slovanstva bílý orel mává
svou perutí, již k slunci zved’,
a šťastná zdraví matka Sláva
junáckých synů valný slet;
jí láskou slzy v očích vzplály –
dnes všichni, z blízka, z dálných dálí
kol v jednom šiku svorném stáli,
a bohdá, ne dnes naposled.
Jim v ústret vztáhla ruce obě,
jim vroucí pozdrav spěchá nést,
je všechny s láskou vine k sobě
a s čela plá jim záře hvězd.
Pluk čacký rodných bratří to je,
ty junácké a hrdé voje,
jež s láskou vítá v lokty svoje
dnes Praha, máti českých měst.
Lví, hrdou sílu v paži smělé
šik stanul, jak by v jedno srost,
vzlet sokolí v svém přímém čele
a v mužném srdci mužnou ctnost –
tak stůjte vždy jak v moři skála,
stráž bdělá vždy, vždy věrná, stálá
s tou vírou, jež vám nitrem sálá:
kdo právo má, má budoucnost!
Ó, slyšíte ten jásot vřelý,
jenž zevšad vstříc vám burácí!
Ze širých luhů Slávy spěli
jste v naši náruč, junáci,
nás všechny jedna láska pojí
k té, jež vás vine v náruč svoji –
ji dál vždy střezte v míru, v boji
a za ni dál vždy ku práci!
Zdar budiž s vámi, slávské děti,
víc naše síla není snem,
i vám vstříc vroucí pozdrav letí,
již z ciziny jste přišli sem –
tam, Slovanstva kde orel bílý
ke slunci vzlétá, v této chvíli
Francie hrdý orel pílí,
s ním družně v letu pospolném.
Francie krásné drahé syny
slovanských srdcí vítá ples
do drahé naší domoviny,
nám pozdraveni buďte dnes,
nám vaše láska sladkou manou –
a rcete doma nad Sekvanou,
čím pro Francii krásnou planou
vznícená srdce v světě kdes...
A rcete doma bratřím v dáli,
jak vítán byl nám drahý host,
byť zápas byl nám vnucen stálý,
že národ malý, přece vzrost’,
že přec v něm dříme síla lvova,
povzbuzen láskou vaší znova,
že důvěru v své příští chová –
kdo právo má, má budoucnost.