IGNÁTU HERRMANNOVI
(1924)
Jsou lidé pošetilí, kteří,
na krku sedmý křížek je-li,
svedeni zvykem jiných, věří,
že snad by pomalu teď měli
již začít stárnouti. Ty dej si
však říci, drahý Herrmanne:
kéž z těchto pošetilců nejsi,
kéž Tobě se to nestane!
Mé dávné přátelství dnes nutí
mě k tomu, upřímně Ti říci,
že Ty máš ještě na stárnutí
dost času! Měsíc po měsíci,
rok za rokem ať prchá, Ty si
stárnutí nech až na chvíli,
až – však se toho dočkáš! – kdysi
sto let Ti hlavu nachýlí!
Nač pospíchat? Ať život letí,
jen příliš nebude-li bolet,
nic do toho-li nepřijde Ti,
jak dlouho potrvá? a sto let
zde bude jako v okamžení.
A stárnouti dřív, jaký spěch?
111
Svět ať se kolem vdává, žení,
Ty klidný úsměv Svůj si nech!
Své mládí dlouho sobě ponech –
až do té stovky! Dočkej se jí
mlád, v plném zdraví! Po zákonech
odvěkých bohů tíha její
až dostaví se, potom stárni,
jak chceš! Jsi ale moudrý dost,
nespěchej na to! Zjednotvární
pak život – není nad mladost!
A, že tak mají Tebe rádi,
dál rozsívej Svůj úsměv kolem,
i v tom Svém pokročilém mládí
dál zůstaniž nám apoštolem
té radosti, jež hořký lidský
náš osud jasní, a dál všem
nám k radosti jen zůstaň vždycky
tím starým, mladým Herrmannem.
112