Milostpaní.
Když pohlédnete na mne vlídně,
jak jdete kolem, sličný zjev,
v nádherných šatech, které z Vídně
vám přines’ choť váš za úsměv!
Mně vždycky hlavou zamihne se,
jak, paní, bylo před rokem,
když v opojivém, tichém plese
jsem čet’ vám v oku hlubokém...
[21]
Kdy byli jsme tak sami, sami,
tak šťastni, jak jen milí jsou
v májových nocích pod hvězdami,
kde hlava druha na prsou...
Kdy polibků se řítí sprcha
a mluví vše, jen ústa ne,
kdy v pláči třeba anděl prchá
a jenom láska zůstane...
Ó věřte, paní, když vás vidím,
ač zachví to přec někdy mnou,
že vám ni muži nezávidím
tu lásku vaši ohromnou –
Mně k smíchu není obdiv němý,
jenž platí vaší kráse, vám,
leč, milostpaní, k smíchu je mi,
jak v úctě klobouk pozvedám...
22