Z Příkopů (1892)

Verše, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze

Z PŘÍKOPŮ.
[1] B. KAMINSKÝ:
Z PŘÍKOPŮ.
VERŠE.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA JOS. R. VILÍMEK NAKLADATELSTVÍ. 1892.
[3] MILÉMU PŘÍTELI ŠTĚPÁNU ŠL. Z MILLETIČŮ VERŠE TYTO PŘIPISUJE V PŘÁTELSTVÍ UPŘÍMNÉM B. K.
V PRAZE, V LEDNU 1892.
[5] OBSAH. Za oknem9 Figurka13 Loni a letos16 Milostpaní21 Gouvernantka23 Svět nejmladších26 Zlatá mládež29 Figurka31 Úryvky rozmluv34 Mlha38 Místo oběda42 Slečna z venkova45 Jaro v městě48 Dolfi z mého „Nocturna“50 Za oknem lékárny53 Vzpomínka55 Hochu s obručí57 Nedělní odpůldne61 Té, která neví64 Dnes ještě tedy67 Do výkladních skříní71 Figurka74 Na rozcestí78 Sláva83
[7]
Za oknem.
Vždy, když mne stálý neklid žene do promenády rozvířené, tam zvedám hlavu plnou dum, kde bydlí paní divné krásy, jež barvené má zlaté vlasy a na Příkopech velký dům. [9] Mne vždycky baví v slunce žáru, jak v okně její budoiru své stopy nechal každý ples, kde tančívala s celou duší... Hle, krásná paní zvolna suší tam spoustu zašlých kytic dnes. A já si myslím na ty chvíle, když její krásné ruce bílé ty květy tiskly na ústa, v čas, při vášnivém, vírném tanci, když člověk myslí na romanci, jež v srdci teprv vyrůstá... Ó, krásná paní, jak to říci, co poví oko sálající a ovanutí vějíře, když kořící se vaší kráse jak po idolu lásky ptá se, jen vidí vás a ve víře, že vášnivý váš pocel jeden by doved’ lidem vrátit eden, on šílen tuší rajský vděk v tom, linií se ňader zpíti a malé ruky, na níž svítí pleť bílá, zlatý náramek..... 10 Leč v ozářeném, krásném sále, kde poklony jste zvykla stále v nadšených řečích poslouchat, zas mihnou se, vás jiní baví pro divnou záři krásné hlavy a malých nožek rej a chvat. A paní, vám jen k smíchu byli ti sluzi vaši zotročilí, jich nadšení i vzlet i cit, když zahrna vás všemi dary vás advokát kdys přišel starý za mladé srdce poprosit. Pak jeho byla ručka malá, vy zcela moudře jste se vdala i s prožitými romány i vzpomínkami i sny všemi, i s povadlými kyticemi, jež k hrdosti vám schovány. A pro nové, jež máte radši, až okno vaše nepostačí, vy panské své jen řeknete, jež půjde a pak mlčky, líná, ty všecky, všecky růže z klína ve smetí rázem rozmete. 11 A víc to bude, nežli pouze ty růže, vám kdys dané v touze, jež chladný smích váš rozdrtí, byť žádný hlas vám v oné chvíli, ni výkřik duší nezakvílí, jenž neztichnul by do smrti. Leč tak... ne, vy jste slavná dáma, jež pro zhrzených srdcí drama, jež psala jste, víc nemáte, než pohození krásné hlavy a chladný úsměv pohrdavý a růže v smíchu rozváté. 12
Figurka.
Zná celou Prahu, z nížto tyká tří pětinám, zná dobrý tón, má takto se za výtečníka a chválí si svůj baryton. Vás chytne a hned plány snuje, že přece půjde k opeře, rád do fiakru pozdravuje a zavěsí se v důvěře. [13] Vy bráníte se sice chabě, leč co to platno....., mezi tím „doktore, na zdar! servus, hrabě!“ se k známým hlásí s pohnutím. Jde, klobouk téměř v ruce stále a usmívá se za řeči... Jste básníkem? – V nadšené chvále se literátu zavděčí. Jste dáma? – Vaší krásou nadšen. Jste kritikem? – Váš chválí soud. Jste redaktorem? – Ach, on lačen je na srdce vás přivinout. Jste krásna? – Ne, jste božská věru. Jste fiflena? – Váš chválí vkus. Jste hlupák? – Máte krásnou dceru. Jste zpěvák? – Ne, jste genius. Jste herec? – Plníte jim domy... Vám hlavu jeho prázdný tlach. Zván býval často u Chiomí, i s tou a s tou si píše – ach! 14 Teď pilně cvičí těžkou roli – leč na baryton vlhko dnes. Tři psaníčka má od Turolly, sám Hanslick má proň interes. Tak opatrně límec zvedne a šátek dá si na ústa. Leč mluví dál, že v chvíli jedné vám husí kůže narůstá. Vám úzko je, to děsná trýzeň – – leč na štěstí kdos kolem šel. Vám poroučí se v další přízeň a novou oběť vynašel. A vy pak za ním v ustrnutí hledíte dál v ten lidí proud, jak ubohou svou oběť nutí cos o svém hlase poslechnout. A při tom, ještě hrůzu v líci a v uších jako vody šumšum, vidíte ruku šermující ku nesčíslným pozdravům... 15
Loni a letos.
Zas jako loni... pouze mody jiné a jiní se zas našli do párů, leč přece mnohý známý úsměv kyne v té promenádě našich boulevardů. Jen jedněch očí pozdravení vlídné tam nekmitne mi letos nikdy víc a té tam oko nikdy nezahlídne, jíž s růžemi jsem loni chodil vstříc. [16] Parasol její rudý nikdy z davu mi nekmitne, jejž zřel jsem do dálky, když zpívati šla denně do ústavu a za růži mi nesla fialky. Ji vidím ještě po mém boku jdoucí s tím vědomím, že jiné zastíní, jak časem na mne vrhá pohled žhoucí a na sebe zas jiný do skříní. Jak ví, že vše jí roztomile sluší i u živůtku těsné rukávyrukávy, a povídá, jak s celou svojí duší se zastala mne někde u kávy. Já směji se, když slyším, její teta jak na poety všecky dívá se – leč milou mou zas baví toiletta, jíž zastínit chce družky ve kráse. A říká, jaké barvy sobě volí k těm šatům, jež si chystá na zkoušku, že ráda chodí do operní školy, kde učitel jí říká „drahoušku“! 17 A povídá, jak nasmály se včera, až vstoupily jim slzy do očí, když vešla jejich přítelkyně, která si nabarvila křivě obočí. Tak často v řeči nebásnicky vzletné, co touha zatím v píseň vyrůstá, jsme zvolna došli v šero naší Letné, kde ret se mlčky přižeh’ na ústa. A nad Hradčany když se barvil západ i za dvojitou věží Strahova, já opojený nemoh’ ani chápat, že vše, ty očíoči, líčka nachová a bílé čelo, malé ruce bílé a ústa, která lásku znala jen, to všecko, všecko v kouzlu divné chvíle tak sám a sám smím líbat opojen. To všecko dávno....... I ta láska vadla, když od severu chladný vítr táh’....... Teď milá má je někde u divadla, já časem o ní čtu si v novinách. 18 Však nezavidímnezávidím jí tam velké gáže, ni potlesku, ni kytic, úspěchů, když zpívá jako nejkrásnější páže, až mladí páni jsou prý bez dechu....... Sám dále chodím zase ulicemi a hroužím se u vírný jejich šum a dívám se, jak jaro nese všemi zas nové krásy novým milencům. A dívám se na nové jarní šaty, na kloboučky a modní paleta – a časem jen jak vítr jedovatý mi upomínka v duši zalétá... Vše jako loni... pouze mody jiné a jiní se zas našli do párů, leč přece mnohý známý úsměv kyne v té promenádě našich boulevardů. Jen vy nejdete, slečno, nikdy kolem s tou září v očích, jež jsem tak měl rád, s tím červeným, tak drahým parasolem, jenž tiše zašel z našich promenád....... 19 Tak vzpomínám, jak chodili jsme spolu....... A pouze jeden, slečno, pochopí, bez červeného toho parasolu jak smutny jsou ty naše Příkopy....... 20
Milostpaní.
Když pohlédnete na mne vlídně, jak jdete kolem, sličný zjev, v nádherných šatech, které z Vídně vám přines’ choť váš za úsměv! Mně vždycky hlavou zamihne se, jak, paní, bylo před rokem, když v opojivém, tichém plese jsem čet’ vám v oku hlubokém... [21] Kdy byli jsme tak sami, sami, tak šťastni, jak jen milí jsou v májových nocích pod hvězdami, kde hlava druha na prsou... Kdy polibků se řítí sprcha a mluví vše, jen ústa ne, kdy v pláči třeba anděl prchá a jenom láska zůstane... Ó věřte, paní, když vás vidím, ač zachví to přec někdy mnou, že vám ni muži nezávidím tu lásku vaši ohromnou – Mně k smíchu není obdiv němý, jenž platí vaší kráse, vám, leč, milostpaní, k smíchu je mi, jak v úctě klobouk pozvedám... 22
Gouvernantka.
Má v očích zašlých přání stopy, jak světlošky by kmitly ze tmy. Tak den co den si vyjde s dětmi vždy odpoledne na Příkopy. Má temnou pleť a tmavé vlasy a dlouhý plášť, v němž zdá se malámalá, a klobouk, jejž jí paní dala a který ona přešila si. [23] Tak poslouchá, co cizí děti si žvatlají a mluví s nimi, a davy kol se hemžícími dál její pohled v prázdno letí. Snad myslí si v tom hlučném víru, až zase doma s dětmi sedne a ráno, celé dopoledne se mučit bude u klavíru. Snad myslí si, až děti vzrostou, jak „s Bohem, slečno,“ řekne se jí, a ona půjde s beznadějí v budoucnost všeho blaha prostou... Leč vlídná je jak tiché ptáče a davem jdouc za ruku vede po jedné straně děvče bledé a s druhé hocha kudrnáče. A po francouzsku vykládá mu, když otázkami hoch ji mučí, a štíhlé děvče růsti učí, jak sluší se, na velkou dámu... 24 Tak od Můstku až k Prašné bráně od pěti hodin chodí k šesti... Když ptala by se, co je štěstí, kdo z lidí co jí podá za ně? 25
Svět nejmladších.
Svit jara náhle na vše sedne a přec se zima vrací z cest. Tři hodiny jsou odpoledne a krásně jako z jara jest. Tři hodiny! Tu v korso našenaše, že chodník pro ni nestačí, se projíti té chvíle plaše jde honorace nejmladší. [26] Jde pospolu, tu onde v párku, jde mlčky kolem smavá druž, na loktech chův i ve kočárku anebo pěšky cape už. Jde, upřeně kams v prázno hledí a kol se dívá jako v snách – – Zdar vám, vy andílkové bledí, vy větší i vy v peřinkách! Zdar vám, vy mladí, švarní páni, již krášlíte tu korso nám a v sukénky jste oblékáni, dík něžným vašim matinkám! Zdar vám, vy švarné, čacké děvy, – ó příštích bohyň zářný jas! – z nichž dosud ještě žádná neví, jak skloňuje se der die das! Ó slečinky vy drobné, sporé, jichž nenudí náš nudný věk, jen vy jste pravá jeunesse-dorée, vy zlato svojich matinek! 27 Vás obléknou si doma samy a polibků se strhne proud, než s řasnatými pláštěnkami si Prahu jdete prohlédnout. Tak jdou vás řady nepřehledné, vy svěží jaro velkých měst. Tři hodiny jsou odpoledne a krásně jako z jara jest. Zde pro nás druhé místa není, ni pro vás chodník nestačí, nejmenší naši gentlemani, vy krásotinky nejmladší! Svit slunce zlatý tiše padá, svět nejmladších se prochází, – ó kéž ten paprsk, chaso mladá, tě celým žitím provází! 28
Zlatá mládež. Zlatá mládež.
 Prochází se jeunesse-dorée. Tělo v před se líně kloní. Co jsi ty a co jsou oni? Vyhni se jim, bídný tvore. Bože, jaké štěstí u žen. Přece nudou jen se vzdychá. Mnohý sem tam u Dittricha za kytice něco dlužen. [29] Ženy krásné, život krátký. Ach, co dělat! Jde se na led. Pejsek, rendez-vous a balet, nový střih a modní látky. Praha fádní, tílko choré. U skříní krok časem vázne. Hlavu prázdnou, srdce prázdné, prochází se jeunesse-dorée. 30
Figurka.
Je člověk v davu vždycky sám... Já stále jsem teď myslil na to, jak všecko zajde v náruč tmám, a umírá, co komu svato. A myslil jsem, dva roky dnes jak zoufalost mi srdce rvala, jak šílený jsem v pláči kles’ nad matkou, která umírala. [31] V té vzpomínce teď bolem zpítzpit sám v hučícím jsem chodil v davu, když chlapec kol se útlý kmit’ a klobouk smeknul ku pozdravu. To vyfintěný, hloupý hoch, jenž hlavu plnou příští slávy mi povídá, že letos moh’ už málem jíti do oktávy. Má milou, jež má velký dům, že napsal včera báseň o ní, směje se různým básníkům, sám k romantismu prý se kloní. A říká zas, jak má ji rád, že není to však láska prvá, že políbil ji tisíckrát a že to skoro měsíc trvá. A hlupáček ten mluví dál, jak milá jeho je mu věrna, a vznešenější ideál že nemoh’ býti u Byrona. Že sklenku sherry včera pil a že mu trochu v hlavě hučí, 32 že monokl si zakoupil a doma se jej nosit učí. A povídá, co o kom řek’ či ten či onen v zášti slepé, a do tenkých svých nožiček svou elegantní hůlkou klepe. Vše dámy, jež jdou kolem, zná, a každá z nich proň hoří cele – a mluví tak, jak do prázdna mlýn větrný kdy hluše mele... A já šel s ním tak jako sám a myslil jsem si stále na to, jak všecko zajde v náruč tmám a umírá, co komu svato. A myslil jsem, dva roky dnes jak zoufalosť mi srdce rvala, jak šílený jsem v pláči kles’ nad matkou, která umírala... 33
Úryvky rozmluv.
V smíchu a řeči šumí to kolem, poznámka něčí zavadí v sluch, v úryvky jiné mihne se letem a zní a hyne a splyne v řečí všech šumivý ruch. [34] A slovem všedním, ze všech těch řečí úryvkem jedním zachytíš v ráz románek celý těch, kteří davem, v smíchu i želiželi, kol spěli a přešli, zanikli zas. Z jednoho slova spředeš si román a dál a znova hučí kol dav, štěstí i bída v románě novém dále se střídá, jak hlídá tluk srdcí, myšlénky hlav. Jak vzdmuté vlny kypí a vře to, zas pohodlný dál teče proud; pohádku děví, starost i hoře, 35 lásku i hněvy ti jeví, žár sopky, vyhaslý troud. A ať jdou šťastni, smutni či tupi, každý z nich vlastní ples má i bol, života hluší vlastní svůj román nese si v duši – kdo tuší, co všechno dříme tu kol? Co je tu dramat, kde vidíš muže ženy své klamat – – jedno z těch slov chycených maní oponu trhá, běda a za ní jak štvaní jdou lidé v chudý svůj rov. V boj se tam utká žárlivost s láskou, a bídábída nutká 36 v zlobu a lest – v mravenčím reji honí se lidé, slyš, jak se smějí – a spějí v propasti neznámých cest. A přejdou jiní, vzniknou a zajdou – vzpomínáš nyní, že’s také z nich – – Kámen jsi v moři... A ty v dnech smutku mníš, svět že v hoři se zboří – ó slyš ten jízlivý smích! Na větvi ptáče neztichne ani, přes mrtvé spáče svět půjde hluch... Jsi zvuk, jenž se zachví a zní a hyne a splyne u věčna závratný ruch. 37
Mlha. (Památce bratra Rudolfa.)
Kol mlha, která stoupne za dne. Je zimní, tmavé ráno chladné, jež ve smutku se budit zdá. Plyn kalně svítí v mlhy šedé, a první tramway zvolna jede a kočí zdlouha zahvízdá. [38] Tak velké město zvolna živne. Ospalý strážník líně zívne a nač si myslí, neví sám. Jde sem a tam, jen tím se bavě, že chvíli hledí přemítavě výš ke průsvitným hodinám. Půl sedmé. Ještě na všem tma je. Já myslí letěl v dálné kraje, dál z Příkopů a z Prahy dál, kams na kraj lesa u Sychrova... zas uvidím vše tedy znova – leč tak, že jsem se nenadál... Jdu k nádraží. A mlha padá... Kol smutně září světel řada, a pusto jako v srdci mém, a v hlavě, kterou přelud šálí... – Té drahé jedné hlavy v dáli v tom zimním ránu osudném! – Ó, ubohá ta mladá hlava! Ó, tato mlha těžká, dravá, jak, hochu, tobě na prsa tam ulehá si, plná zradyzrady, a vraždí ten tvůj život mladý, jak strom kdy mrazem zakrsá! 39 Ó, mlha, která jako kočka jde měkce polem, kde si počká bez hnutí, tiše na oběť, ta mlha, jíž tolik jsi se bával, když od léta jsi postonával, – ó. mlha ta již přišla teď... A již, můj hochu, tě tam rdousí – a u okna, kde nejednou jsi stál v zamyšlení, věrný brat, tam pláčí tvoji drazí pro tě, z nich každý vzlyká o samotě, jak vidí tebe umírat. A tak i já, i já v tom želi tam stoupnu si dnes ku posteli a skloním hlavu, skryji tvář... Já též... Jdu k tobě. A ta mlha jde se mnou, náhle zrak mi zvlhá, a v mlze splývá stín i zář. Vše jedna šeď... Jak bude za dne? Je zimní, tmavé ráno chladné, jež ve smutku se budit zdá. Plyn kalně září v mlhy šedé, a kolem tramway zvolna jede, a kočí zdlouha zahvízdá. 40 Vše jako dnes a jako včera. Jen já tak za ranního šera jsem nešel dávno... Ach, a dnes... Tři drahé hroby tam, a znova... Ó, jak je tam, tam u Sychrova, kde bílý dům a tmavý les... Teď lampář jde a hasí světla. A myšlénka mi hlavou létla, kdos veliký a neznámý, mhou ukrytý jak dechne na zem, vždy lidský život zhasne rázem a dál jde klidně před námi... 41
Místo oběda.
Já někdy vzpomínám na dávné, zašlé časy, když sám jak poeta jsem nosil dlouhé vlasy, a druha vzpomínám, – co asi nyní dělá? – jenž jako každý z nás zřel v sobě Rafaela. Já zřím jej v myšlénkách za kolik dlouhých roků: jde hrdě jako král v svém chudém haveloku, na vlasů kučerách, jež volně růsti nechá, se houpá při chůzi širáku mastná střecha. [42] On časem pohodí svou bujnou, mocnou kšticí, pod paží desky má, kam vkládá svoje skizzy, jak Rubens knírky své on směle vzhůru kroutí, snad jménem slavnějším i on kdys bude slouti... Hoch také lásku má – ó mladých srdcí svátku! a ráno k ústavu provází kandidátku a v akademii pak hlavu někdy skloní a kreslí její tvář a tiše blouzní o ní. On vlasy čechraje nám říkává, co nyní prý doma maluje a příště tvořit míní – ó plátna obrovská! A mluví, posměch v líci, že Baudry, Cabanell jsou samí trpaslíci... .....Však bída, ta je zlá! Ó mnohý zkrotne před ní! A já si vzpomínám, jak táhne ku poledni, on svého širáku a mapy své se chopí a místo oběda jde zvolna na Příkopy. Tam chodí hodinu, dvě hodiny se vláčí tam, sem a zase zpět, snad někdy je mu k pláči, když, hlad by utišil, ó hořký osud kletý, hltavě polyká dým ze své cigaretty. 43 Však on jde jako král... Pak z Příkopů se ztrácí a housku koupí si a znovu sedá k práci... Kde asi nyní je? To kolik je už roků, co takto chodíval v svém chudém haveloku. Kam asi poděl se? Kde je a co as dělá? My dosud čekáme na svého Rafaela – – Zda umřel? Či je živ a žije život všední? Já v duchu vídám jej tu chodit o poledni... 44
Slečna z venkova.
Objeví se se svou mamá v karnevalu, když jsou plesy, chodívá a neví sama, jaké šaty vybéře si. Boa si kol šije vine, a vždy balík v ruce jedné, od skříně ke skříni jiné bloudí celé dopoledne. [45] Potom v spěchu, letem, jedva někde v lepší restauraci že se s matkou naobědvá, do nových se krámů vrací. A ten den tak plyne líně... Odpůldne! Ah, co má dělat? Jak to bude na Žofíně? V její hlavě pustý nelad. A pak večer... nemá štěstí... Sedí, sedí, věčně sama, až vějířem zašelestí řkouc: „Snad půjdem domů mamá?“ Znám ji teď snad už rok šestý. K masopustu přijde z venku, váží dlouhé, dlouhé cesty – a pak sedí ve výklenku. A přec vždy ji potkám znova v karnevalu, když jsou plesy, jak v své duši touhy chová, co v ples nový vybéře si. 46 Boa si kol šíje vine, a vždy balík v ruce jedné, od skříně ke skříni jiné bloudí celé dopoledne. A vím jistě, za rok zase přijde jako přišla nyní, a než znova sklamala se, bloudit bude kolem skříní. Slečno, hle, tak v touze stálé a v tom žití jednotvárném vše je věčné stejné, ale my jen, slečno, stárnem, stárnem... 47
Jaro v městě.
Led pluje, březen tu, aj, nové jaro věru! A měšťák udiven se dívá k teploměru, hle, dvanáct stupňů už. Ah, po tak dlouhém čase svůj zimník odložil a svrchník oblék’ na se, a k třetí hodině si vyšel na nábřeží se dívat, jak jde led a Vltava jak běží. Až k jezu zašel si, by zřel, jak led se dělí a tříští na kusy. Hřmí dělo z citadely, a on se usmívá, tu pod akáty stana. Jdou ledy... kdo to ví, co je to pro Pražana? Jak prsa dmou se mu! On zvolna kroky řídě [48] k Ovocné ulici po Ferdinandské třídě, si koupí fialky a usmívá se blaze, jsa nadšen jarem tím, jak jeví se mu v Praze. To není jaro to, když čerstvá země voní, kdy v zpěvu skřivánčím jde s pluhem oráč po ní a vzduch pln jasu je a chvějící se záře: zde nový model to za skříní Hospodáře a čerstvé azalky za skříní u Dittricha. To není jaro to, jak na venkově dýchá, když děti v březoví pít spějí jarní mízu. S talířkem sněženek jen dítě u Platýzu ti vběhne do cesty a vedle tebe běží. To není jaro to, jak na venku je, svěží a vonné, vznešené a svaté ve své kráse. Zde zaprášená skříň jen znova natírá se, a zápach fermeží a okna, jež se myjímyjí, v těch našich ulicích jsou jara poesií. A první slunečník... Vše ohlédne se po něm. A hle, teď k večeru, hubeným tažen koněm vůz letní tramwaye na zkoušku městem jede, a v tváři měšťáka, tak znavené a bledé, zřít radost... Jaro je! Buď tedy vůle Páně! A s prázdnou tramwayí kůň zahnul k Prašné bráně. 49
Dolfi z mého „Nocturna“.
Co povídka má vyšla celá, my potkali se prvně zase. On čet’ ji. Jeho tvář to děla, jež sotva znale zarděla se. I pod vrstvou té bledé šminky vzplál ruměnec až k bledým skráním. On zahryzl se do viržinky a jen se usmál s pohrdáním. [50] Chtěl patrně mi cosi říci a hleděl na mne. Přešel ale a jenom vztek byl v jeho líci unavené a nevyspalé. Teď potkáme se skoro denně na procházce své odpoledne. On hledí na svět unaveně – jen na mne více nepohledne. A pravdu má. To slova, slova, jež bídnou rukou o něm psána. On přec je živ a zdráv a chová se jako pravzor elegána. Je sic jen statistou, však Musy by nemohly jít v pýše větší, s tak unavenou, lehkou chůzí, jíž kavalíry mnohé předčí. Má límce bezúhonné krásy a s krejčím ve styku je stálém a na tom jistě zakládá si, že nejméně je Sonnenthalem. 51 I lásku má, již možná znáte, jež barvené má zlaté copy a kterou někdy potkáváte, když s miláčkem jde na Příkopy. A baletka ta, která loni prý jakýs trudný román měla, (tak alespoň se tvrdí o ní,) to folie je k němu skvělá. A jde-li kolem v celé slávě a s takou jistotou si vede a v svátečním se leskne hávě, ač nepracuje aniž přede – Já hledě za ním, v trudném snění pak vídám, – jaký rozdíl pestrý – jak k vůli němu ve vězení teď úpí ctitel jeho sestry... 52
Za oknem lékárny.
Tím davem hlučícím jak chodíval jsem denně, když v mlhách podzimek níž splýval beztvárný, já vídal sedati vás někdy zamyšleně a na lék čekati za oknem lékárny. Tam ven jste hleděla, jak v smíchu, řeči prázdné, kol davy chodily svou denní procházkou – a já jsem zahlédl, kdes daleko jak vázne váš pohled zoufalou a smutnou otázkou. [53] S tím zrakem den co den, krok od té hluché vřavy jste tiše sedala – pak nepřišla jste víc. Až jednou přešla jste, kol skrání závoj tmavý a v šatě smutečním kams mlčky spěchajíc. Já nevím, neznámá, kdo někde v hrobě spí vám, kdo je ten předrahý, jenž nevrátí se k vám – jen vím, že k vůli vám se časem zamýšlívám, na bledou vaši tvář že často vzpomínám. Jste sama ve světě, jste choré dítě chudé – – Až v mlhách podzimek se vrátí beztvárný, ó, rcete, k vůli vám kdo na lék čekat bude, kdo bude čekávat za oknem lékárny? – – 54
Vzpomínka. (Památce přítele J. Alexandra.)
Zas v podzim bájně osvětleny sklady a kolem nich to hučí v šumném reji a vše je zas, jak chodili jsme tady, ó příteli! Zas teď je nejživěji zde na korsu, když večer tiše padápadá, a uviděl bys tady, titéž známí jak kolem jdou, ta ona víla mladá jak přejde, tytéž zjevy, tytéž dámy [55] a stejné hlasy slyšíš, jak to bývábývá, když v podvečer se Praha procházívá a na korso plyn matné světlo hází. Vše stejné zas – – kdo ví, že jeden schází a na Olšanech zvolna zatím stlívá v té mrtvých říši – – Zmizí život lidský a odejde a nevrátí se více. A jak jsme tady chodívali vždycky v hovoru vážném nebo žertujíce, já vzpomněl si na společné ty chůze a na tvůj smích, jenž byl jsi plný žití – – a najednou jsem pozachvěl se v hrůze a vzpomněl si, jak musil’s odejíti a jak teď v rakvi tlí tvá hlava mladá, jak sám tam spíš a večer tiše padá... 56
Hochu s obručí. Hochu s obručí.
 Umučený stálým dusnem, jež snad brzy změníš v rov, jdeš si, bledý, smutný hochu, s obručí hrát na ostrov. Vím, žes dlouho čekal na to, bled a plachý jako stín, po škole že odpoledne půjdou s tebou na Žofín. [57] Já tě vídal, za obručí běhal jsi tam, vždycky sám, honil jsi se mlčky za ní, vždy se vyhnul dětí hrám. Já jsem často děl si v duchu: těš se tím jen, hochu, těš, kdo ví, zdali chvíle blaha dál se ještě dožiješ. Hrej si, hrej, ty bledý hochu, jednou řekneš sám: co s tím! – Snad jako teď za obručí poženeš se za štěstím. Snad, jestli dřív nezdáví tě zkažený vzduch velkých měst, sám to poznáš, i ten život že jen pouhou hříčkou jest. Běžíme tu všichni za ní, nová hračka baví nás, že i bolesti a smutku zapomenem při ní snáz. 58 Chytáme cos neznámého, co jde stále před námi, co nás láká a nám duši nadějemi omámí. Dál a dál tak bez únavy člověk běží za čímsi, že ni toho prázdna kolem, ni že tma je, nevšim’ si. Ale náhle ruce slábnou, hračka nudí... Ah, co s tím. Před ním hrob a prázdno... a on, člověk, běžel za štěstím! Je už pozdě, kol se stmívá... Vše už nudí. Jde se spat. Kol noc tmavá, pustá lehla, v lidskou duši smutek pad’. Jak to bylo malicherné, k smrti umdlen člověk vzdych’... Hrej, ó, hrej si, bledý hochu, jsi tak sláb a chor a tich. 59 Hrej si jen, vždyť dlouho’s čekal, bled a plachý jako stín, po škole že odpoledne půjdou s tebou na Žofín. 60
Nedělní odpůldne.
Zda znáte chvíle ty, v nedělní odpoledne kdy nuda zoufalá vám v srdce zatne drápy a smutek nečinný si na čelo vám sedne a pocit samoty vás jako můra trápí? A všecko hněte vás... Ó řekněte, co dělat? Vzduch mrtvě parný je, kol prázno, jako v poušti... A nuda zoufalá a v hlavě pustý nelad vás tíží víc a víc a už vás neopouští. [61] Kdo mohl, odejel. Vy zřeli jste, jak jedni vagony tramwaye tu plnili a jiní šli pěšky k nádražím, by v žhavém odpoledni vzduch lesů dýchali, ó jaké dobrodiní! Jen vy jste zůstali. Nač také jíti z Prahy, na fádním výletě se mořit fádní řečí, když nikde nemluví k vám pohled jeden drahý, když nikde nevítá vás vlídné slůvko něčí! Tak vzpomenete jen... a v duši neklid náhle se divný uhostil a stesk, ó stesk vám sedá stesk po čems neznámém v to nitro jako spráhlé... A doma zůstati vám neklid v duši nedá, A pocit samoty a opuštění zatne spár přímo do srdce, vy jste tak sami, sami a náhle v bolesti i jakés hrůze chvatné by v dál jste uprchli před svými myšlénkami. A náhle straníte se sebe i všech lidí, být sám, ó jaký stesk! být opuštěn, ó bída! A srdce bezděky vše kolem nenávidí a s nudou nový stesk tu bludné kroky hlídá. Ó chvíle zoufalé! Ó strašné chvíle nudy a hořké lítosti a samoty a žele! 62 Já mnoho prožil jich, když opuštěn a chudý tíživá odpůldne jsem trávil za neděle. Ó já ten pocit znám, kdy vedro žhavě sálá v ty spráhlé Příkopy, kde nuda má tě v spárech a ty jak bez duše a umučený zmála bez cíle, sám a sám štván bloudíš po boulevardech. A pohřeb chudobný, jenž spěje kol, tě vzruší, rozladěn zvolna čteš za rakví jméno všední... Až budeš jako on... ti maně kmitne duší myšlénka pochmurná a zmaten prcháš před ní. A zase mrtvému, jenž vezen na Olšany, bys málem záviděl, že za ním život jestijesti, a tušíš, bolestí a vzpomínkami štvaný, necítit života že nejvyšší je štěstí... Ó v chvíle takové, už zoufalosti blízký, kdy každá vzpomínka až do duše tě bodne, bys celé Příkopy za kouzlo rodné vísky, a celou Prahu dal za lesy svoje rodné! Tam byl bys také sám, kde duch se v dumy hříží, bez přátel, milenky, bez milující ženy, leč tam bys necítil, jak samota tvá tíží – jen tam, kde lidé jsou, je člověk opuštěný. 63
Té, která neví...
Ach odpusťte, že v oči hledím vám, když ve všedním vás davu potkávám, jak chmurný soumrak potká zoři rána. Ach, odpusťte, že časem zachví mnou to vaše oko s hloubkou tajemnou, v níž divná touha na dně uschována... [64] Já nevím proč, však pocit neznámý vždy obrací můj pohled za vámi a za růží, již máte na živůtku... a zdává se mi, že váš obraz měl jsem v duši dávno, dřív, než zapomněl jsem šťastným být v těch dlouhých letech smutku. A zdává se mi, po těch letech ztrát a odříkání, kde jsem tisíckrát rval v zoufalosti chorou hlavu bědnou, a po všem tom, čím život uštve nás až k šílenství na beznaděje sráz, – že přec bych šťastným býti mohl jednou. Že jest-li někdo v žití stesk a rmut by paprsk zoře chytil odněkud, by zdálo se to žití méně prázné, že jest-li kdo, vy ztracený ten klid jste pouhým slovem mohla navrátit, když člověk už kdes nad propastí vázne... Že sám bych nebyl v toho žití tmách, že měl bych koho, kdo by zpátky vztáh’ mne z kraje tůně, která tichem láká, že měl bych ruce, k nimž bych čelo klad’, když zebe v ně ten žití mráz a chlad a pomalu a těžce kol se smráká. 65 Že jestěještě tedy věřit směl bych dál, kde život celý jednou lží se zdál, kde každým krokem člověk znovu sklamán... Leč, vše to sny jen, sněhem zaváté, a vy – jste šťastna, že jich neznáte, když na procházku jdete se svou mamán... Ach, odpusťte, že v oči hledím vám, když ve všedním vás davu potkávám, jak chmurný soumrak potká zoři rána. Ach odpusťte, že časem zachví mnou to vaše oko s hloubkou tajemnou, v níž divná touha na dně uschována. A zatím vás, ten krásný, čistý květ, svým, svojí ženou zváti bude smět, již líbat bude a chtít totéž od ní troup, který v hlavě nemá co zvát svým, jenž má jen hloupých štěstí s bohatstvím a ekypáž a svrchník barvy modní. 66
Dnes ještě tedy...
Dnes ještě tedy o půl páté jsem srdce svého paní zřel – ah, takých málo uhlídáte, k níž já jsem láskou zahořel. Můj život smutek černě protkal a jí dal všecko ke kráse – ah, já to krásné dítě potkal, jak mráz a jaro potká se. [67] A pak jsme vedli moudré řeči jak všichni, v nichž plá lásky žár: že frekvence tu stále větší, až nestačí už trottoir. A řekli jsme, líp než v tom víru jak bylo kdys – to kolik dní, když při měsíci na klavíru mně hrála píseň národní. A zas jsme sobě vzpomínali na hroznou chvíli, ráno čilčil, když večer její kanár malý se s bídným světem rozloučil. A hovor potom dál se převed’ na první jarní procházky, do divadelních různých klevet, na výlety a na lásky... Leč při všem tom, co jsme si děli, já myslil v duchu na jiné, jak v prázno letí život celý a záhy vše jak zahyne. Já myslil na to, z korsa toho až posledně bych domů šel – – 68 co v davu tom je o jednoho, jenž denně se tu procházel! A potom přijdou chvíle ticha, kde plyne čas tak zdlouhavě a lítost, smutek, touha lichá se marně snáší ke hlavě. A sám, tak sám pak budu doma v noc, ráno, večer, věčně sám, stesk marný sotva zachví rtoma, až konec všeho uhlídám. Pak možná v chvíli, která skane do moře smutku bez hrází, si vzpomenu, že milované to dítě teď se prochází... A potom jako věčnost sama noc dlouhá přijde ve stesku a odehrá se všední drama bez efektu a potlesku. Jen zpátky ještě hlava padne a ruka sebou v křeči hne a v čelo jako kámen chladné stín hluboký si ulehne. 69 Cos o smutném se řekne mládí a do rakve se vbije hřeb a z dlouhé chvíle kamarádi se dostaví mi na pohřeb. A za věncem, jenž bude uvit snad z navštivenek, hrůzo hrůz! o špatnostech mých budou mluvit ti vyvolenci svatých Mus. I ona, k níž jsem láskou jatý, za rakví někde mihne se a s bolem svým i nové šaty na odiv světu ponese. Ah ano, ta, jíž kořila se má hrdá duše jedině, ta přijde též... a zítra zase na korso k páté hodině. A dřív snad, než na zemi chudé ten první lupen věnce svad, má sladká paní dál se bude jak dnes tak vlídně usmívat. 70
Do výkladních skříní...
Do výkladních skříní zahledím se rád. Co v nich pokladů se kryje! Bože, jaké historie čteš tam kolikrát! V knihkupecké skříni jaký náhle div! Odkud vzala se ta záře? Proč ty zlaté kalamáře světu na odiv? [71] V knihkupecké skříni proč těch drahých vás? A proč v lesku, svitu, žáru paprsk slunce na poháru zlatém se tu třás’? K výkladní té skříni hle, se tísní dav. Zlatý laur... Ó rcete, je tu pro vítěze, pro poctu? – Ach, teď jiný mrav... V knihkupecké skříni výstava je cen, jež můj známý v různých časech na bicyklu při zápasech vyhrál uřícen. Ve výkladní skříni ověnčena jest slavná jeho podobizna. Kdo se v těchto řádech vyzná, tomu budiž čest. Ve výkladní skříni on teď rekem jest. Jaký poklad má tu drahý! 72 A tu cena města Prahy, matky českých měst... Ve výkladní skříni dál jsem pátral... aj, ve vydání novém zase jakás kniha zjevila se... Bože, Máchův Máj! Do výkladních skříní hledět, jaký trud! Ah ty, který Máj jsi složil, bože, co jsi bídy prožil a mřel sám a chud... Do výkladních skříní zahledím se rád. Co v nich pokladů se kryje! Ale jaké historie čteš tam kolikrát... 73
Figurka.
Za životní heslo přijal, egyptskou nám býti ranou. A je také svrchovanou, ctěný ten pan oficial. Seznamte se s ním jen blíže a pan *** nehna brvou poví vám hned v chvíli prvou o své cestě do Paříže. [74] Zdánlivě to všední, prosté, beze všeho nebezpečí, vy však zavčas před tou řečí boha za mír duše proste. Neboť jako dravý příval zdolají vás jeho slova a pan *** vždy a znova novou pro vás muku skrýval. V sítě své vás krutě lapí a vás uštve v nové muce. Hleďte, náhle v jeho ruce fotografie a mapy. Zastaví se a vás nutí chodit po Marsově poli, ukáže vám flétnu v holi a dál řeční s novou chutí. Rámě vaše rukou silnou uchvátí, řeč tokem plyne a fotografie jiné ukáže vám pod svítilnou. 75 Zoufalství vám prsa tíží, zrak už výraz hoře přijal a pan ***, oficial, dál vám hučí o Paříži. Proklínáte cestu onu i to, že se vrátil zpátky. Aspoň jeden oddech krátký! Ne, zas počal o balonu. Jako moře v bědné hlavě jeho řeč dál hučí, hučí a on bez milosti učí o Paříži, o výstavě. Na kousky vám srdce dera mluví – mráz vám tělem běží – o Eiffelově té věži a o krásách Trocadera. A dál mluví, věční bozi! – duše ve vás je už malá – jak obědval u Duvala... a vám srdce puknout hrozí. 76 Třeštíte a duch se blíží šílenství, už do tmy klesá, leč on dále, pro nebesa! hovoří vám o Paříži. A když polomrtev, zmámen jste už všemi těmi slovy, – aj, tu jeho známý nový... Se srdce vám padá kámen. Zašel... Úsměv na rty přijal, vám vše ještě hučí v hlavě a už s jiným po výstavě jde pan ***, oficial. A než třetího snad lapí, zříte, jak ta boží metla před krámem, kde více světla, rozprostírá tytéž mapy... 77
Na rozcestí.
Kdys dítě zřel jsem na rozhraní třídy. Tam stálo plaché, bázlivé a bosé to dítě nouze, bídy, jak matce s očí právě ztratilo se. Po parném dni teď večer zvolna vzrůstal. To dítě zbylo samo v hlučném davě a jenom pláč mu zůstal a se rtů jeho splýval usedavě. [78] V hlučícím víru povozů, jichž kola hrčela letem, v lidí šumném spěchu krok udělalo zpola a opět zpátky – po matce ni slechu. A zmatené tím hlukem, tmou i světly, práskáním bičů, voláním i řečí, tam stálo, oči hnětly je slzami uprostřed nebezpečí. Kol, jak to bývá, dav se kupil valem, strnulé dítě bylo jeho středem a v strachu neskonalém si utíralo slzy v líčku bledém. „Čí’s?“ ptal se kdos, pláč zavzněl jemu v odvet. I strážník ptal se zvolna, přišed k tomu a mlčky, vážně odved’ to bosé dítě, by je vrátil domů... A za chvíli vše kolejí šlo všední, dál po ulici ve smíchu a řeči jak vždycky, ze dne ke dni, se procházeli šťastní zahaleči. 79 Až bezradostná řada prvních dní ti uprchne i naděj poslední, že rájem pustá země: ty dítě vzrosteš v muže z jinocha, snad mnohá žena tebe pokochá a zulíbá tě jemně. Snad poznáš stokrát mráz i nemoc, než z těch hadrů dětských v muže dorosteš, snad bída tebe zchvátí a ztýrá hlad... a pak jednoho dne snad každý tebou v smíchu pohrdne a v čelo naplvá ti. Leč dorosteš... ne vědom proč a zač, však třeba v slávě budeš chodit radš než v dětském, chudém cáru, snad ještě tajně schováš mnohý chek a rozluštíš tak tvrdý oříšek, jak nežebrá se k stáru... Však myšlénka-li bude věnem tvým, štván, tupen, kopán často zoufalstvím se budeš chvěti v pláči, snad sobě klásti steré otázky, proč, běda, proč tím žitím bez lásky se člověk k hrobu vláčí. 80 Pak zoufati sám budeš nad sebou, až pochybnosti v skráň ti zazebou, zda vystačí ti síla k té hrozné pouti tmou a bez světla, tmou, z které dávno víra ulétla, ta holubička bílá. Ó pak se zachvíš ztrnulý a něm, sám, věčně sám, jen se svým geniem, v nějž víru ztratíš záhy, ó pak se budeš pochybnostmi chvět, až opustí tě nadšení i vznět, jít v konec bludné dráhy. Pak ptát se budeš do tmy bez echa, kde jedna jiskra, naděj, útěcha, v co věřit ještě máme, kde každý bije pravdu do tváře, kde vždycky nám o stěny žaláře se křídlo ducha zláme... A kopán těmi, jimž jsi sloužit chtěl, vždy stržen v bláto, když ji povzletělpovzletěl, a zrazen, kdes chtěl štěstí, mráz na prsou a v srdci palnou tíž, jak malé dítě znovu ocítíš se v mukách na rozcestí. 81 Tu hlavu skloníš v smutku, v srdci rmut a prázdno, teskno, spásy odnikud, vše lhalo a vše lže ti, vše: víra v sebe, v jiné, v lásku, cnost, jež prodá se... Kde tady budoucnost, jež mírem život světí? Přes tebe dále půjde světa řád, dál ptáci zpívat budou, slunce hřát, – jdi, zabloudilý, z cesty, lid chce se bavit, zpívat... jeho sluch bys urazil svým hlasem, v jeho vzruch čím cizích žalů zvěsty? Pak v hodině té těžké oči pna kams do dálky, rád uzříš posupná dvě křídla těžce vláti... rád oné vztáhneš obě ruce vstříc, jež k mroucímu se čelu nachýlíc, tě matce zemi vrátí. 82
Sláva.
Kdos umřel; jeden z těch, jichž skon otřese všemi. A náhle se stran všech a všemi ulicemi dav tísnil se a plnil vše chodníky a dál se jako moře vlnil a věřiti se bál. [83] Otázka chví se v ret. V tlum kupili se jedni kol hloučku, který čet’, co listy odpolední přinesly v černých rámech. A ráno druhý den, hle, vystaveno v krámech smuteční zboží jen. A nový všude shon a v smutku denní listy. Hle, přece mrtev on... A všude jeho bysty se pod závojem tají a s věží, domů všech prapory černé vlají i s balkonů a střech. Hlas zvonů do dálky zní temně; černé látky, smuteční obálky i kravaty i šátky i šperky v každé skříni. A v každé tmavý šlář, jenž truchle, tmavě stíní tu zemřelého tvář. 84 Jako bys chrámem šel, kde rekviem je právě. Tak v srdce divný žel při smuteční té slávě se loudí, vše má náhle kol dušičkový ráz... Hlas zvonů hučí táhle, jak v pláči by se třás’. Kdos umřel, jeden z těch, jichž skon otřese všemi. A s balkonů a střech jak hluboko, až k zemi prapory černé vlály, s nich divná jakás tíž a smutek nenadálý na lidi padal níž... A za několik dní, když mrtvý v hrobce dřímal, jak prapor poslední se dolů opět snímal, na drátě telefonním se chytil jako v spár – a okamžikem oním tam zůstal chudý cár. 85 A vše šlo klidně dál jako dřív a jako nyní. Lid bavil se a smál kol vyzdobených skříní, kde zřít, co ze dne ke dni nám bůžek módy snes’. Vše kolejí šlo všední jak včera a jak dnes. Dál bavil se tu dav jak dnes a jako včera, směs věčně různých hlav, postava tisícerá tu přešla v smíchu, řeči a tak jak za dnů všech šli klidní zahaleči po starých Příkopech. A ze všeho, co kdys vábilo lidí nával, a o čem časopis se každý rozepsával, z té slávy za skříněmi a ze praporů všech, jež kdys až dolů k zemi splývaly s domů, střech –: 86 Z té slávy co je teď? (Ó rcete, co je sláva? Kde jaká odpověď? Proč každý si jí přává a po ní šílí, třeští a za ni umře rád? –) Hle, cár, jenž chyt’ se v dešti za telefonní drát... E: zd; 2002 87
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Knihtiskárna Jos. R. Vilímek nakladatelství.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 90

Věnování: Milletič, Štěpán
(Milému příteli Štěpánu šl. z Milletičů verše tyto připisuje v přátelství upřímném B. K. V Praze, v lednu 1892.)