Hochu s obručí.

Hochu s obručí. Hochu s obručí.
Umučený stálým dusnem, jež snad brzy změníš v rov, jdeš si, bledý, smutný hochu, s obručí hrát na ostrov. Vím, žes dlouho čekal na to, bled a plachý jako stín, po škole že odpoledne půjdou s tebou na Žofín. [57] Já tě vídal, za obručí běhal jsi tam, vždycky sám, honil jsi se mlčky za ní, vždy se vyhnul dětí hrám. Já jsem často děl si v duchu: těš se tím jen, hochu, těš, kdo ví, zdali chvíle blaha dál se ještě dožiješ. Hrej si, hrej, ty bledý hochu, jednou řekneš sám: co s tím! – Snad jako teď za obručí poženeš se za štěstím. Snad, jestli dřív nezdáví tě zkažený vzduch velkých měst, sám to poznáš, i ten život že jen pouhou hříčkou jest. Běžíme tu všichni za ní, nová hračka baví nás, že i bolesti a smutku zapomenem při ní snáz. 58 Chytáme cos neznámého, co jde stále před námi, co nás láká a nám duši nadějemi omámí. Dál a dál tak bez únavy člověk běží za čímsi, že ni toho prázdna kolem, ni že tma je, nevšim’ si. Ale náhle ruce slábnou, hračka nudí... Ah, co s tím. Před ním hrob a prázdno... a on, člověk, běžel za štěstím! Je už pozdě, kol se stmívá... Vše už nudí. Jde se spat. Kol noc tmavá, pustá lehla, v lidskou duši smutek pad’. Jak to bylo malicherné, k smrti umdlen člověk vzdych’... Hrej, ó, hrej si, bledý hochu, jsi tak sláb a chor a tich. 59 Hrej si jen, vždyť dlouho’s čekal, bled a plachý jako stín, po škole že odpoledne půjdou s tebou na Žofín. 60