Na rozcestí.
Kdys dítě zřel jsem na rozhraní třídy.
Tam stálo plaché, bázlivé a bosé
to dítě nouze, bídy,
jak matce s očí právě ztratilo se.
Po parném dni teď večer zvolna vzrůstal.
To dítě zbylo samo v hlučném davě
a jenom pláč mu zůstal
a se rtů jeho splýval usedavě.
[78]
V hlučícím víru povozů, jichž kola
hrčela letem, v lidí šumném spěchu
krok udělalo zpola
a opět zpátky – po matce ni slechu.
A zmatené tím hlukem, tmou i světly,
práskáním bičů, voláním i řečí,
tam stálo, oči hnětly
je slzami uprostřed nebezpečí.
Kol, jak to bývá, dav se kupil valem,
strnulé dítě bylo jeho středem
a v strachu neskonalém
si utíralo slzy v líčku bledém.
„Čí’s?“ ptal se kdos, pláč zavzněl jemu v odvet.
I strážník ptal se zvolna, přišed k tomu
a mlčky, vážně odved’
to bosé dítě, by je vrátil domů...
A za chvíli vše kolejí šlo všední,
dál po ulici ve smíchu a řeči
jak vždycky, ze dne ke dni,
se procházeli šťastní zahaleči.
79
Až bezradostná řada prvních dní
ti uprchne i naděj poslední,
že rájem pustá země:
ty dítě vzrosteš v muže z jinocha,
snad mnohá žena tebe pokochá
a zulíbá tě jemně.
Snad poznáš stokrát mráz i nemoc, než
z těch hadrů dětských v muže dorosteš,
snad bída tebe zchvátí
a ztýrá hlad... a pak jednoho dne
snad každý tebou v smíchu pohrdne
a v čelo naplvá ti.
Leč dorosteš... ne vědom proč a zač,
však třeba v slávě budeš chodit radš
než v dětském, chudém cáru,
snad ještě tajně schováš mnohý chek
a rozluštíš tak tvrdý oříšek,
jak nežebrá se k stáru...
Však myšlénka-li bude věnem tvým,
štván, tupen, kopán často zoufalstvím
se budeš chvěti v pláči,
snad sobě klásti steré otázky,
proč, běda, proč tím žitím bez lásky
se člověk k hrobu vláčí.
80
Pak zoufati sám budeš nad sebou,
až pochybnosti v skráň ti zazebou,
zda vystačí ti síla
k té hrozné pouti tmou a bez světla,
tmou, z které dávno víra ulétla,
ta holubička bílá.
Ó pak se zachvíš ztrnulý a něm,
sám, věčně sám, jen se svým geniem,
v nějž víru ztratíš záhy,
ó pak se budeš pochybnostmi chvět,
až opustí tě nadšení i vznět,
jít v konec bludné dráhy.
Pak ptát se budeš do tmy bez echa,
kde jedna jiskra, naděj, útěcha,
v co věřit ještě máme,
kde každý bije pravdu do tváře,
kde vždycky nám o stěny žaláře
se křídlo ducha zláme...
A kopán těmi, jimž jsi sloužit chtěl,
vždy stržen v bláto, když ji povzletělpovzletěl,
a zrazen, kdes chtěl štěstí,
mráz na prsou a v srdci palnou tíž,
jak malé dítě znovu ocítíš
se v mukách na rozcestí.
81
Tu hlavu skloníš v smutku, v srdci rmut
a prázdno, teskno, spásy odnikud,
vše lhalo a vše lže ti,
vše: víra v sebe, v jiné, v lásku, cnost,
jež prodá se... Kde tady budoucnost,
jež mírem život světí?
Přes tebe dále půjde světa řád,
dál ptáci zpívat budou, slunce hřát, –
jdi, zabloudilý, z cesty,
lid chce se bavit, zpívat... jeho sluch
bys urazil svým hlasem, v jeho vzruch
čím cizích žalů zvěsty?
Pak v hodině té těžké oči pna
kams do dálky, rád uzříš posupná
dvě křídla těžce vláti...
rád oné vztáhneš obě ruce vstříc,
jež k mroucímu se čelu nachýlíc,
tě matce zemi vrátí.
82