Dolfi z mého „Nocturna“.

Dolfi z mého „Nocturna“.
Co povídka má vyšla celá, my potkali se prvně zase. On čet’ ji. Jeho tvář to děla, jež sotva znale zarděla se. I pod vrstvou té bledé šminky vzplál ruměnec až k bledým skráním. On zahryzl se do viržinky a jen se usmál s pohrdáním. [50] Chtěl patrně mi cosi říci a hleděl na mne. Přešel ale a jenom vztek byl v jeho líci unavené a nevyspalé. Teď potkáme se skoro denně na procházce své odpoledne. On hledí na svět unaveně – jen na mne více nepohledne. A pravdu má. To slova, slova, jež bídnou rukou o něm psána. On přec je živ a zdráv a chová se jako pravzor elegána. Je sic jen statistou, však Musy by nemohly jít v pýše větší, s tak unavenou, lehkou chůzí, jíž kavalíry mnohé předčí. Má límce bezúhonné krásy a s krejčím ve styku je stálém a na tom jistě zakládá si, že nejméně je Sonnenthalem. 51 I lásku má, již možná znáte, jež barvené má zlaté copy a kterou někdy potkáváte, když s miláčkem jde na Příkopy. A baletka ta, která loni prý jakýs trudný román měla, (tak alespoň se tvrdí o ní,) to folie je k němu skvělá. A jde-li kolem v celé slávě a s takou jistotou si vede a v svátečním se leskne hávě, ač nepracuje aniž přede – Já hledě za ním, v trudném snění pak vídám, – jaký rozdíl pestrý – jak k vůli němu ve vězení teď úpí ctitel jeho sestry... 52