Té, která neví...
Ach odpusťte, že v oči hledím vám,
když ve všedním vás davu potkávám,
jak chmurný soumrak potká zoři rána.
Ach, odpusťte, že časem zachví mnou
to vaše oko s hloubkou tajemnou,
v níž divná touha na dně uschována...
[64]
Já nevím proč, však pocit neznámý
vždy obrací můj pohled za vámi
a za růží, již máte na živůtku...
a zdává se mi, že váš obraz měl
jsem v duši dávno, dřív, než zapomněl
jsem šťastným být v těch dlouhých letech smutku.
A zdává se mi, po těch letech ztrát
a odříkání, kde jsem tisíckrát
rval v zoufalosti chorou hlavu bědnou,
a po všem tom, čím život uštve nás
až k šílenství na beznaděje sráz, –
že přec bych šťastným býti mohl jednou.
Že jest-li někdo v žití stesk a rmut
by paprsk zoře chytil odněkud,
by zdálo se to žití méně prázné,
že jest-li kdo, vy ztracený ten klid
jste pouhým slovem mohla navrátit,
když člověk už kdes nad propastí vázne...
Že sám bych nebyl v toho žití tmách,
že měl bych koho, kdo by zpátky vztáh’
mne z kraje tůně, která tichem láká,
že měl bych ruce, k nimž bych čelo klad’,
když zebe v ně ten žití mráz a chlad
a pomalu a těžce kol se smráká.
65
Že jestěještě tedy věřit směl bych dál,
kde život celý jednou lží se zdál,
kde každým krokem člověk znovu sklamán...
Leč, vše to sny jen, sněhem zaváté,
a vy – jste šťastna, že jich neznáte,
když na procházku jdete se svou mamán...
Ach, odpusťte, že v oči hledím vám,
když ve všedním vás davu potkávám,
jak chmurný soumrak potká zoři rána.
Ach odpusťte, že časem zachví mnou
to vaše oko s hloubkou tajemnou,
v níž divná touha na dně uschována.
A zatím vás, ten krásný, čistý květ,
svým, svojí ženou zváti bude smět,
již líbat bude a chtít totéž od ní
troup, který v hlavě nemá co zvát svým,
jenž má jen hloupých štěstí s bohatstvím
a ekypáž a svrchník barvy modní.
66