Nedělní odpůldne.
Zda znáte chvíle ty, v nedělní odpoledne
kdy nuda zoufalá vám v srdce zatne drápy
a smutek nečinný si na čelo vám sedne
a pocit samoty vás jako můra trápí?
A všecko hněte vás... Ó řekněte, co dělat?
Vzduch mrtvě parný je, kol prázno, jako v poušti...
A nuda zoufalá a v hlavě pustý nelad
vás tíží víc a víc a už vás neopouští.
[61]
Kdo mohl, odejel. Vy zřeli jste, jak jedni
vagony tramwaye tu plnili a jiní
šli pěšky k nádražím, by v žhavém odpoledni
vzduch lesů dýchali, ó jaké dobrodiní!
Jen vy jste zůstali. Nač také jíti z Prahy,
na fádním výletě se mořit fádní řečí,
když nikde nemluví k vám pohled jeden drahý,
když nikde nevítá vás vlídné slůvko něčí!
Tak vzpomenete jen... a v duši neklid náhle
se divný uhostil a stesk, ó stesk vám sedá
stesk po čems neznámém v to nitro jako spráhlé...
A doma zůstati vám neklid v duši nedá,
A pocit samoty a opuštění zatne
spár přímo do srdce, vy jste tak sami, sami
a náhle v bolesti i jakés hrůze chvatné
by v dál jste uprchli před svými myšlénkami.
A náhle straníte se sebe i všech lidí,
být sám, ó jaký stesk! být opuštěn, ó bída!
A srdce bezděky vše kolem nenávidí
a s nudou nový stesk tu bludné kroky hlídá.
Ó chvíle zoufalé! Ó strašné chvíle nudy
a hořké lítosti a samoty a žele!
62
Já mnoho prožil jich, když opuštěn a chudý
tíživá odpůldne jsem trávil za neděle.
Ó já ten pocit znám, kdy vedro žhavě sálá
v ty spráhlé Příkopy, kde nuda má tě v spárech
a ty jak bez duše a umučený zmála
bez cíle, sám a sám štván bloudíš po boulevardech.
A pohřeb chudobný, jenž spěje kol, tě vzruší,
rozladěn zvolna čteš za rakví jméno všední...
Až budeš jako on... ti maně kmitne duší
myšlénka pochmurná a zmaten prcháš před ní.
A zase mrtvému, jenž vezen na Olšany,
bys málem záviděl, že za ním život jestijesti,
a tušíš, bolestí a vzpomínkami štvaný,
necítit života že nejvyšší je štěstí...
Ó v chvíle takové, už zoufalosti blízký,
kdy každá vzpomínka až do duše tě bodne,
bys celé Příkopy za kouzlo rodné vísky,
a celou Prahu dal za lesy svoje rodné!
Tam byl bys také sám, kde duch se v dumy hříží,
bez přátel, milenky, bez milující ženy,
leč tam bys necítil, jak samota tvá tíží –
jen tam, kde lidé jsou, je člověk opuštěný.
63