Figurka.

Figurka.
Je člověk v davu vždycky sám... Já stále jsem teď myslil na to, jak všecko zajde v náruč tmám, a umírá, co komu svato. A myslil jsem, dva roky dnes jak zoufalost mi srdce rvala, jak šílený jsem v pláči kles’ nad matkou, která umírala. [31] V té vzpomínce teď bolem zpítzpit sám v hučícím jsem chodil v davu, když chlapec kol se útlý kmit’ a klobouk smeknul ku pozdravu. To vyfintěný, hloupý hoch, jenž hlavu plnou příští slávy mi povídá, že letos moh’ už málem jíti do oktávy. Má milou, jež má velký dům, že napsal včera báseň o ní, směje se různým básníkům, sám k romantismu prý se kloní. A říká zas, jak má ji rád, že není to však láska prvá, že políbil ji tisíckrát a že to skoro měsíc trvá. A hlupáček ten mluví dál, jak milá jeho je mu věrna, a vznešenější ideál že nemoh’ býti u Byrona. Že sklenku sherry včera pil a že mu trochu v hlavě hučí, 32 že monokl si zakoupil a doma se jej nosit učí. A povídá, co o kom řek’ či ten či onen v zášti slepé, a do tenkých svých nožiček svou elegantní hůlkou klepe. Vše dámy, jež jdou kolem, zná, a každá z nich proň hoří cele – a mluví tak, jak do prázdna mlýn větrný kdy hluše mele... A já šel s ním tak jako sám a myslil jsem si stále na to, jak všecko zajde v náruč tmám a umírá, co komu svato. A myslil jsem, dva roky dnes jak zoufalosť mi srdce rvala, jak šílený jsem v pláči kles’ nad matkou, která umírala... 33