Za oknem lékárny.

Bohdan Kaminský

Za oknem lékárny.
Tím davem hlučícím jak chodíval jsem denně, když v mlhách podzimek níž splýval beztvárný, já vídal sedati vás někdy zamyšleně a na lék čekati za oknem lékárny. Tam ven jste hleděla, jak v smíchu, řeči prázdné, kol davy chodily svou denní procházkou – a já jsem zahlédl, kdes daleko jak vázne váš pohled zoufalou a smutnou otázkou. [53] S tím zrakem den co den, krok od té hluché vřavy jste tiše sedala – pak nepřišla jste víc. Až jednou přešla jste, kol skrání závoj tmavý a v šatě smutečním kams mlčky spěchajíc. Já nevím, neznámá, kdo někde v hrobě spí vám, kdo je ten předrahý, jenž nevrátí se k vám – jen vím, že k vůli vám se časem zamýšlívám, na bledou vaši tvář že často vzpomínám. Jste sama ve světě, jste choré dítě chudé – – Až v mlhách podzimek se vrátí beztvárný, ó, rcete, k vůli vám kdo na lék čekat bude, kdo bude čekávat za oknem lékárny? – – 54