Za oknem lékárny.
Tím davem hlučícím jak chodíval jsem denně,
když v mlhách podzimek níž splýval beztvárný,
já vídal sedati vás někdy zamyšleně
a na lék čekati za oknem lékárny.
Tam ven jste hleděla, jak v smíchu, řeči prázdné,
kol davy chodily svou denní procházkou –
a já jsem zahlédl, kdes daleko jak vázne
váš pohled zoufalou a smutnou otázkou.
[53]
S tím zrakem den co den, krok od té hluché vřavy
jste tiše sedala – pak nepřišla jste víc.
Až jednou přešla jste, kol skrání závoj tmavý
a v šatě smutečním kams mlčky spěchajíc.
Já nevím, neznámá, kdo někde v hrobě spí vám,
kdo je ten předrahý, jenž nevrátí se k vám –
jen vím, že k vůli vám se časem zamýšlívám,
na bledou vaši tvář že často vzpomínám.
Jste sama ve světě, jste choré dítě chudé – –
Až v mlhách podzimek se vrátí beztvárný,
ó, rcete, k vůli vám kdo na lék čekat bude,
kdo bude čekávat za oknem lékárny? – –
54