Místo oběda.

Místo oběda.
Já někdy vzpomínám na dávné, zašlé časy, když sám jak poeta jsem nosil dlouhé vlasy, a druha vzpomínám, – co asi nyní dělá? – jenž jako každý z nás zřel v sobě Rafaela. Já zřím jej v myšlénkách za kolik dlouhých roků: jde hrdě jako král v svém chudém haveloku, na vlasů kučerách, jež volně růsti nechá, se houpá při chůzi širáku mastná střecha. [42] On časem pohodí svou bujnou, mocnou kšticí, pod paží desky má, kam vkládá svoje skizzy, jak Rubens knírky své on směle vzhůru kroutí, snad jménem slavnějším i on kdys bude slouti... Hoch také lásku má – ó mladých srdcí svátku! a ráno k ústavu provází kandidátku a v akademii pak hlavu někdy skloní a kreslí její tvář a tiše blouzní o ní. On vlasy čechraje nám říkává, co nyní prý doma maluje a příště tvořit míní – ó plátna obrovská! A mluví, posměch v líci, že Baudry, Cabanell jsou samí trpaslíci... .....Však bída, ta je zlá! Ó mnohý zkrotne před ní! A já si vzpomínám, jak táhne ku poledni, on svého širáku a mapy své se chopí a místo oběda jde zvolna na Příkopy. Tam chodí hodinu, dvě hodiny se vláčí tam, sem a zase zpět, snad někdy je mu k pláči, když, hlad by utišil, ó hořký osud kletý, hltavě polyká dým ze své cigaretty. 43 Však on jde jako král... Pak z Příkopů se ztrácí a housku koupí si a znovu sedá k práci... Kde asi nyní je? To kolik je už roků, co takto chodíval v svém chudém haveloku. Kam asi poděl se? Kde je a co as dělá? My dosud čekáme na svého Rafaela – – Zda umřel? Či je živ a žije život všední? Já v duchu vídám jej tu chodit o poledni... 44