Místo oběda.
Já někdy vzpomínám na dávné, zašlé časy,
když sám jak poeta jsem nosil dlouhé vlasy,
a druha vzpomínám, – co asi nyní dělá? –
jenž jako každý z nás zřel v sobě Rafaela.
Já zřím jej v myšlénkách za kolik dlouhých roků:
jde hrdě jako král v svém chudém haveloku,
na vlasů kučerách, jež volně růsti nechá,
se houpá při chůzi širáku mastná střecha.
[42]
On časem pohodí svou bujnou, mocnou kšticí,
pod paží desky má, kam vkládá svoje skizzy,
jak Rubens knírky své on směle vzhůru kroutí,
snad jménem slavnějším i on kdys bude slouti...
Hoch také lásku má – ó mladých srdcí svátku!
a ráno k ústavu provází kandidátku
a v akademii pak hlavu někdy skloní
a kreslí její tvář a tiše blouzní o ní.
On vlasy čechraje nám říkává, co nyní
prý doma maluje a příště tvořit míní –
ó plátna obrovská! A mluví, posměch v líci,
že Baudry, Cabanell jsou samí trpaslíci...
.....Však bída, ta je zlá! Ó mnohý zkrotne před ní!
A já si vzpomínám, jak táhne ku poledni,
on svého širáku a mapy své se chopí
a místo oběda jde zvolna na Příkopy.
Tam chodí hodinu, dvě hodiny se vláčí
tam, sem a zase zpět, snad někdy je mu k pláči,
když, hlad by utišil, ó hořký osud kletý,
hltavě polyká dým ze své cigaretty.
43
Však on jde jako král... Pak z Příkopů se ztrácí
a housku koupí si a znovu sedá k práci...
Kde asi nyní je? To kolik je už roků,
co takto chodíval v svém chudém haveloku.
Kam asi poděl se? Kde je a co as dělá?
My dosud čekáme na svého Rafaela – –
Zda umřel? Či je živ a žije život všední?
Já v duchu vídám jej tu chodit o poledni...
44