Hochu s obručí.
Hochu s obručí.
Umučený stálým dusnem,
jež snad brzy změníš v rov,
jdeš si, bledý, smutný hochu,
s obručí hrát na ostrov.
Vím, žes dlouho čekal na to,
bled a plachý jako stín,
po škole že odpoledne
půjdou s tebou na Žofín.
[57]
Já tě vídal, za obručí
běhal jsi tam, vždycky sám,
honil jsi se mlčky za ní,
vždy se vyhnul dětí hrám.
Já jsem často děl si v duchu:
těš se tím jen, hochu, těš,
kdo ví, zdali chvíle blaha
dál se ještě dožiješ.
Hrej si, hrej, ty bledý hochu,
jednou řekneš sám: co s tím! –
Snad jako teď za obručí
poženeš se za štěstím.
Snad, jestli dřív nezdáví tě
zkažený vzduch velkých měst,
sám to poznáš, i ten život
že jen pouhou hříčkou jest.
Běžíme tu všichni za ní,
nová hračka baví nás,
že i bolesti a smutku
zapomenem při ní snáz.
58
Chytáme cos neznámého,
co jde stále před námi,
co nás láká a nám duši
nadějemi omámí.
Dál a dál tak bez únavy
člověk běží za čímsi,
že ni toho prázdna kolem,
ni že tma je, nevšim’ si.
Ale náhle ruce slábnou,
hračka nudí... Ah, co s tím.
Před ním hrob a prázdno... a on,
člověk, běžel za štěstím!
Je už pozdě, kol se stmívá...
Vše už nudí. Jde se spat.
Kol noc tmavá, pustá lehla,
v lidskou duši smutek pad’.
Jak to bylo malicherné,
k smrti umdlen člověk vzdych’...
Hrej, ó, hrej si, bledý hochu,
jsi tak sláb a chor a tich.
59
Hrej si jen, vždyť dlouho’s čekal,
bled a plachý jako stín,
po škole že odpoledne
půjdou s tebou na Žofín.
60