Gouvernantka.
Má v očích zašlých přání stopy,
jak světlošky by kmitly ze tmy.
Tak den co den si vyjde s dětmi
vždy odpoledne na Příkopy.
Má temnou pleť a tmavé vlasy
a dlouhý plášť, v němž zdá se malámalá,
a klobouk, jejž jí paní dala
a který ona přešila si.
[23]
Tak poslouchá, co cizí děti
si žvatlají a mluví s nimi,
a davy kol se hemžícími
dál její pohled v prázdno letí.
Snad myslí si v tom hlučném víru,
až zase doma s dětmi sedne
a ráno, celé dopoledne
se mučit bude u klavíru.
Snad myslí si, až děti vzrostou,
jak „s Bohem, slečno,“ řekne se jí,
a ona půjde s beznadějí
v budoucnost všeho blaha prostou...
Leč vlídná je jak tiché ptáče
a davem jdouc za ruku vede
po jedné straně děvče bledé
a s druhé hocha kudrnáče.
A po francouzsku vykládá mu,
když otázkami hoch ji mučí,
a štíhlé děvče růsti učí,
jak sluší se, na velkou dámu...
24
Tak od Můstku až k Prašné bráně
od pěti hodin chodí k šesti...
Když ptala by se, co je štěstí,
kdo z lidí co jí podá za ně?
25